Elfí princezna

vloženo: 28.08.2008   
počet zobrazení:   

   Cesta lodí byla zdlouhavá a namáhavá pro všechny členy výpravy. Malá Mellisa byla ještě trochu otřesená z nenadálého útěku z Internátu a pronásledování policisty. Tiala ji k sobě přivinula a těšila ji, že už bude dobře. Démon Paddy a Mellisina teta Joanna byli zabráni do družného rozhovoru. Ještěr Dárl ležel na koberci v kajutě a měl nastražil uši, jestli někdo nejde. Maskování mu šlo ze všeho nejlíp, teď ale jen pochrupoval a těšil se domů, až zas bude moci lovit zlobivé šotky a potměšilé skřítky, tam v Trpasličích horách.
   „Mohu si šáhnout?“ Zeptala se zvědavě Joanna.
   „Ty smíš všechno, má vyvolená.“ Usmál se Paddy a nechal ji, aby si ohmatala čertovské rohy schované pod bujnou kšticí zrzavých vlasů. Začala se chichotat, pořád ještě nemohla věřit tomu, že se zahleděla do démona. Přesvědčil ji až ve chvíli, kdy nečekaně zmizel přímo před jejíma očima a za chvíli zvonil u dveří jejího bytu. Stále byla totiž přesvědčená, že je jen trochu extravagantní a nosí čertovský kostým. Zlobil se, když se mu pokoušela ty „umělé rohy“ sundat z hlavy. „Uvidíš, že si zvykneš. Tam u vás by tě nečekalo nic dobrého.“
   „Leda tak vězení,“ pravila smutně. Pokusili se přece o únos, který se jim vydařil. „Co když nás znovu objeví?“
   „Ubráníme se jim, nenechal bych tě padnout do zajetí.“ Občas mluvil tak divně a možná právě to se jí na něm líbilo nejvíc.

   Mellisa pozorovala z okna kajuty proudící vodu v oceánu. Tiala sledovala každý její pohyb. Byla ještě nezkušená, ale má dost času na to, aby se naučila všechno, co musí Elfové znát. Tolik se podobala její zesnulé sestře, jen ten nos měla jiný, zdědila ho nejspíš po svém otci Victorovi. Nebylo pochyb, že je vskutku Elfka, uši jí prozrazovaly. Smála se při vzpomínce na jejich první setkání. Dívenka jí nedůvěřovala a tvářila se pochybovačně. Tiala se k ní naklonila, povzbudivě se usmála a odhrnula z uší pramen vlasů. Holčička vypískla překvapením, načež se přiznala, že má také takové.
   Netrvalo pak dlouho a společnými silami jí členové výpravy, za vydatné pomoci Victorovy sestry Joanny, dostali z toho příšerného vězení. Byla tak mladinká a už si prošla peklem Tiala se zařekla, že jí všechno vynahradí.
   „Kam jedeme teto Tialo?“ Obrátila se k ní dívenka.
   „Domů, Melliso. Bude se ti tam líbit. Babička s dědečkem se už na tebe těší.“ Děvčátko se usmálo. Nedoufalo, že má nějaké příbuzné.
   „Kouzelníci, čarodějky, svět magie. To bych si nikdy nepomyslela,“ říkala si Joanna, zatímco se procházela po palubě. Dokonce už si zvykla i na poněkud nevrlého ještěra Dárla, kterého v první chvíli považovala za rohožku a když se zvedl z podlahy, div neomdlela.
   Pomalu opouštěli to podivné místo zvané Amerika. Nebude dlouho trvat a zakotví na území dalšího kontinentu.

   Cesta pouští byla namáhavá, ale Paddy a Tiala dokázali vykouzlit dostatek vody pro všechny. Joanna žasla nad jejich schopnostmi, pokládala to vše za nemožné. A o to víc se podivila, když se jí malá Mellisa svěřila, že podobné kousky už také prováděla, třebaže nevědomky.
   Když konečně dorazili ke skále, z níž se po skluzavce dostali dolů na začátku jejich cesty za záchranou malé Mellisy, věděli, že už zbývá jen pár okamžiků, než znovu spatří oplakávaný domov. Vymleté koryto, báječná skluzavka, zůstalo zachováno. Brzy ale poznali, že se na vrcholek nedá vyšplhat. Paddy se dlouho radil s Tialou. Ta se pak obrátila k Mellise. „Chtěla by ses proletět?“ Dívence se rozzářily tvářičky nadšením.
   „Buď opatrný, Paddy,“ napomenula mladého démona královna Elfů.
   „K mé budoucí královně budu ohleduplný, má paní.“ Zašklebil se a namířil na děvčátko hůlkou. „Lewerio!“
   Mellisa cítila, jak ji neviditelná síla nadnáší, že by to byl skutečně vítr? Rozpřáhla ruce. Paddy opatrně pohyboval se svou magickou holí a přesouval děvčátko stále více k úpatí skály. Na čele se mu perlil pot. Kdyby teď cuknul s rukou, dívenka se zabije. Bez nehody ji dostal na bezpečné místo. Nyní byl na řadě ještěr Dárl, kterému se tímto způsobem nechtělo zdolávat nepřístupnou skálu, neměli však jinou možnost. I on to dokázal a po něm také Elfka Tiala. Zamávali Paddymu a Joanně, kteří z úpatí srázu.
   „A co my?“ Dívala se na démona mladá žena, když viděla, že ukrývá magickou hůl.
   „My se nahoru dostaneme jinak. Pevně se mě drž!“ Přitiskl ji k sobě a pevně objal kolem pasu. Oči mu zčernaly a oba náhle zmizely z místa, na němž právě stály. Když se konečně vymotali z víru barevných světel, ocitli se zrovinka na tom samém místě, kde už stáli ostatní, na úpatí skály. Pod nimi se rýsovala proláklina, která oddělovala Erathii od okolního světa.
   Dárl je vyvedl spletí močálů a záludných chodeb v trpasličích jeskyních. Pak se s ním rozloučili. Tiala, Paddy, Mellisa a Joanna dál putovali pěšky. Jakmile opustili Trpasličí hory, měli už všechna nebezpečí za sebou. Erathie už několik let vládl mír a Tiala se o to také zasloužila. Po svrhnutí temné královny Hexaphony už se nemuseli obávat válek a krveprolití.
   Zanedlouho dorazili do vesnice. Tiale okamžitě padnul do oka chlapík v žlutozeleném oblečku, křížence kabátu a pláště. Naklonila se k němu a ukázala mu stříbrný opasek se symbolem rozkvétající orchideje. „Potřebujeme sehnat koně a spolehlivého průvodce.“ Pohledem přehlédl královské roucho, které bylo pod pláštěm jen neuměle schované.
   „Pro vás všechno, královno Tialo.“ Zastyděla se, že nebyla dost opatrná, ale tohle byl koneckonců Elf a bylo jen dobře, že ji poznal.
   „Řekni si cenu. Zaplatím, až dorazíme do paláce v Astralenu.“ Vysoký a trochu podivínský Elf jim sehnal tři koně a jednoho pro sebe. Cestou potkali spoustu zajímavých stvoření, z nichž každé zanechalo v srdci malé Mellisy nesmazatelný otisk. Joanna se cítila podivně. Svět známý jí pouze z legend a pohádek před ní ožíval. Cestovala s Elfy a démonem a přesto se nebála. Naopak, nějak rychle se dokázala oprostit od světa, kde neměla žádné uznání a kde si ji neustále jen dobírali. Nechala za sebou matku plnou nenávisti. Její bratr ležel pohřbený v oceánu. Kolegyně z redakce módního časopisu se k ní otočily zády. Už neměla nikoho. Jen... Paddyho, i když nebyl tak úplně člověk.
   Dočkali se. Projeli tmavým lesem a pak seskočili z koní. Most, dřevěný a vratký, bez větších obtíží přešli. Pohled do údolí byl nádherný, to krásné město vytvořené za vydatné pomoci samotné Matky přírody. Zde vládla radost a zeleň. Mellisa na to hleděla a v očích měla zvláštní lesk. „Vítej doma, princezno,“ Tiala ji vzala za ruku a společně se obě navrátily „domů.“

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce