Kráska

vloženo: 17.02.2008   
počet zobrazení:    

   Kráčela rychlými krůčky na mýtinu. Dnes se zatoulala trochu dále od domova, do krásné přírody, která ji k sobě vábila. Byla to snad víla nebo Elfka? Ne, jen obyčejné děvče, snad až příliš krásné. V ruce držela flétnu. Když jí byla dlouhá chvíle, usadila se na zem a hrála písničky, někdy veselé, jindy teskné.
   Pocházela z vesničky nedaleko odtud. Otec byl kovář a matka prodávala šaty, které vlastnoručně šila. Rodině se žilo dobře, i když se jen stěží ubránila závistivosti sousedů.
   Dívenka pozorovala mraky plující po obloze. Byla jak ponořena do vlastních úvah, že si nevšimla dvou chlapců, jen o něco málo starších než ona, zvědavě ji pozorujících. Pootočila hlavu a ztuhla.
   „Kdo jste?“ Zeptala se ne příliš přívětivým tónem. Neměla ráda, když někdo rušil její myšlenky.
   „Já jsem Dorian a tohle je Vincent. Jsme z města za kopcem.“ Nevypadalo to, že by hochům vadilo, že se dívka chová tak odtažitě.
   „Jsi cizinka?“
   „Ano, i tak by se to dalo říci.“ Odvětila.
   „A co tvé jméno?“ Ptal se ten, který si říkal Vincent.
   „Tamara Laryen...“ Chlapci se podivili.
   „Pocházíš z jiné země?“ Vyhrkli oba naráz.
   „Ne... pocházím z vesnice nedaleko odtud. Proč jste si mysleli, že jsem tu cizí?“
   „Mumlala jsi si pro sebe nějaká cizí slovíčka... něco jako Ta Laryen.“ Děvče se rozesmálo a celé své jméno jim vyhláskovalo. To už chlapcům došlo, jak jsou oba nedůvtipní a začali se smát společně s ní.
   „My už půjdeme, matka jistě chystá oběd. Přineseme ti kousek.“
   „Počkám na vás. Sbohem, hoši.“
   Dorian a Vincent byli bratři. Tamara právě nedávno dosáhla věku patnácti let, pomalu se z ní stávala žena se vším všudy. Bratrům bylo sedmnáct. Dívku doma učili, aby si svého partnera vybírala s rozvahou. Ohledně lásky ji nijak nezaučovali, i když se mnohokrát ptala. „To přijde samo, holčičko.“ Říkávali jí. Zas další tajnosti! Přece má právo to vědět. Často se kvůli tomu zlobila.
   Čekala na chlapce a z dlouhé chvíle si začala zpívat. Jaké bylo její překvapení, když se na louce objevili dva dospělí muži ve zbroji, kteří už jen pouhým svým vzezřením děsili ostatní muže a ženy. Děvčátko si zálibně prohlíželi, jednomu snad dokonce ukápla slina z úst. „Bude se hodit pro našeho krále,“ ušklíbl se jeden.
   „Takovou krasavici ve svém loži jistě ještě neměl.“ Chechtal se druhý. Dívka na ně poulila smaragdově zelené oči. Její milý úsměv na tváři brzy vystřídalo zděšení, když po ní jeden z ozbrojenců sáhnul. Vypískla, sebrala ze země flétnu a dala se na útěk. Muži pádili za ní, přece si nenechají takovou sladkou kořist uniknout!
   Nevšímavost rodičů během jejího dětství jí nyní nebyla na škodu. Už ve velmi nízkém věku se o sebe dokázala sama postarat a prošmejdit každý kout v domě. Dokázala přeplavat řeku, utíkat tak, že by se i hbitý jelen musel stydět a přímo mistrovsky střílet z praku (i když se to na dívku nesluší). Válečníci sotva popadali dech, nemohli dívence stačit, přesto se nevzdávali. Tamara prchala, jak mohla nejrychleji... do údolí plného skal a srázů. Proč ji cesta zavedla právě sem, nikdo neví. Mužům se ztratila. Navztekaní se vraceli zpět ke králi. Vincent a Dorian spěchali na louku, když zaslechli útržky jejich rozhovoru. Měli chuť ty dva chlípníky po právu ztrestat, uštědřit jim pár pořádných ran, ale nakonec si to rozmysleli. Mohlo by se jim to ošklivě vymstít. Královi vojáci hovořili o tom, že děvče uteklo do hor. Chlapci si povzdychli. Budou ji tam hledat věčně. Ale vždyť ji ani neznají, proč by tedy pro ni měli riskovat vlastní životy?
   Tamara si mohla jen zoufat. Zapomněla cestu domů. Nedokázala určit, kde leží východ z těch proklatých hor. Našla si malou jeskyňku, kde se mohla skrýt před kdejakou havětí i zlými lidmi. Měla hlad a byla jí zima. Už se nemohla nikam vydat... právě se setmělo.

   Matka zahnala oba chlapce do postele. Zabalili svá těla do hřejivých kožešin. Dorian nepostřehl, že bratr šikovně zamaskoval své oblečení pod kožešinou, takže si myslel, že se tak jako on vysvlékl. Nebylo zvykem u lidí žijících v tak drsné době nosit „noční oděv.“ Nic takového tehdy ještě neexistovalo.
   Vincent počkal, až Dorian usne a pak se pod rouškou temnoty vyplížil z domu. Nesl sebou jen křesadlo a tlustý klacek. Jakmile se mu podařilo dostat se za městské hradby a ještě kousek dál, zažehnul si pochodeň. S ní pak kráčel do údolí. Nevěděl, kde má hledat, ale musí to zkusit. Kvůli Tamaře, té zvláštní dívce, která ho tolik přitahovala.
   Nebyl pošetilý, vzal si zbraň. Úzkou a ostrou dýku, kterou si připnul k opasku. Počínal si opatrně, aby se o ni nezranil. V noci ožívaly všechny temné síly. Bylo tedy nutno mít se obzvlášť na pozoru. V dálce zaslechl vytí vlků. O důvod víc, aby si pospíšil. Ale v té spleti skalisek tu dívku nikdy nemůže najít.

   Tamara se krčila v jeskyňce. Trochu si poplakala a ze samého vyčerpání usnula. Zdály se jí ošklivé sny, z nichž se probouzela zbrocená potem, aby znovu a znovu upadala do neklidného spánku. Strašilo ji zlověstné vytí vlků, které se rozléhalo údolím. Mohou se dostat až sem k ní? Neměla světlo, žádné jídlo, dokonce ani čerstvou vodu, jen svou flétnu.
   Zachvěla se. Prozradila by cizím svou přítomnost, kdyby na ni začala hrát. Možná bude ráno lépe, i když z tohohle bludiště půjde cesta najít jen velice těžko. Bála se noci, ten den byl úplněk. Prapodivné zvuky jí naháněly husí kůži. Proč zvolila právě tenhle směr? Ale vždyť neměla na výběr. Po boku těch mužů by ji čekal krutý osud. Byla ráda, že jim unikla.

   Vincent se plahočil na skaliska, pochodeň mu osvětlovala stezku. Každou chvíli svíral v prstech dýku Pak ho napadlo zapískat. Sám se vyděsil, když k němu skalní stěny donesly ozvěnu. Jeho hlas se údolím rozléhal tak mocně, že snad nemohlo být člověka, který by ho neslyšel. Lidské bytosti, která zůstala schovaná v tomto údolí.

   Dívka zpozorněla. Zdálo se jí to nebo zaslechla pohvizdování? Je to přítel nebo nepřítel? Zkusila naslouchat ve tmě. Neznámý se na chvíli odmlčel, ale pak se opět údolím rozléhalo jeho veselé hvízdání. Má mu odpovědět? Nakonec jí srdce napovědělo, ať to udělá. Vždyť kdo by riskoval, že bude rozsápán dravou zvěří, která ho může slyšet? Jistě jen ten, kdo se ji vydal hledat.

   Chlapec zaslechl slabé pískání. Byl by nejraději radostí zavýskl. Stále si vědom vzrůstajícího nebezpečí kradl se opatrně za tesknou písničkou. Konečně! Našel ji, tu dívku, která ho očarovala, ačkoli to nebyla její vina.
   „Tamaro!“
   „Vincente? Přišel jsi pro mne!“ Došel si pro ni do jeskyně. Schoulila se mu do náručí a křečovitě se k němu tiskla.
   „Už je to dobré, jen neplač.“
   Věděl, že by se tu neměli zdržovat, bylo to příliš nebezpečné. Ale ta chudinka byla tak nešťastná a on ji toužil po zbytek jejího života ochraňovat. Snad to vycítila, protože se k němu přitiskla ještě blíž. Potom o krok ustoupila a upřela na něj své smaragdově zelené oči. Utápěl se v nich, ztrácel se v jejích očích. Nevěděl co má říct.
   A pak... se usmála. Objala ho kolem krku a přitiskla své rty na jeho. Nebránil se jí, jen si vychutnával tu nádhernou chvíli. Pak ji přitiskl k sobě a něžně hladil její vlnité kaštanově hnědé vlásky a ruka mu sjela až na její záda.
   Tohle je tedy ta láska? pomyslela si dívka, když uzřela ten zvláštní pohled ve Vincentových očích. Díval se na ni tak něžně a ona věděla, že je tu pro ni a ochrání ji před každým nebezpečím. Nechala se ovládnout svými nově objevenými pocity. Dva milence ozařovaly paprsky měsíčního světla. Chlapce s vlasy v barvě jemného pouštního písku a hnědovlásku, které příroda nadělila nejen nebeskou krásu, ale i laskavé a ušlechtilé srdce. Svět a čas pro ně přestaly existovat. Jak tam tak stáli v objetí, přistiženi kulatým měsícem při vášnivém polibku, na všechno a všechny zapomněli. Nic nebylo důležité, jen to, že jsou spolu...

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce