Kult černých bazilišků

vloženo: 01.12.2008   
počet zobrazení:   

   „Theiro?“ Mario opatrně strčil do dívky-démona. Promnula si oči a rozhlédla se kolem sebe. „Už budeme na místě,“ dodal démon a pobídl koně.
   „Co to vlastně hledáme?“
   „Zaslechla jsem, že jdeme hledat ty žluté kamínky,“ pravila Mischell, která jela na černém hřebci, těsně vedle nich.
   „Pche,“ démon Glend se ušklíbl a nehezky se zašklebil. „Tihle lidé jsou zvláštní. Říkají baziliščím vejcím „žluté kamínky.“ Pche a ještě jednou pche!“ Postěžoval si svému vůdci Mariovi.
   Theira nastražila uši. „Baziliščí vejce?“ Řekla nevěřícně. „Ta přece nemohou být tak malá!“
   Teď se pro změnu rozchechtal démon Mario. „Rád bych věděl, proč ne.“
   Theira si vybavovala vše, co kdy četla o bazilišcích. „Bazilišek je obrovský had. Jeho vejce je velké. Baziliškův pohled zabíjí a tento tvor prchá před kohoutím kokrháním.“ Zaslechla hurónský smích z hrdel všech přítomných démonů.
   „U Luciferovy brady!“ Ulevil si Mario. „Lidé pěkně zanedbali tvou výchovu, Theiro, jen co je pravda! Bazilišek je krvelačný ještěr. Jeho vejce jsou tak malá proto, aby je nenašel nikdo nepovolaný. Má lesklou černou šupinatou kůži. A zabije ho každý zkušenější kouzelník.“ Znovu si ulevil slabým zaklením, načež pravil. „Nevím, proč bych vás vlastně měl posílat zpátky, dcery lidí. Tam vás budou krmit báchorkami. Jen samé nesmysly.“
   „No dovolte!“ Naježila se Mischell.
   „Sami uvidíte.“
   Mario už tuhle trapnou situaci nehodlal dál řešit. Rozjel se s koněm vpřed. Projížděli teď rovinkou a mohli koně trochu popohnat. Prosvištěli údolím jako neřízené střely. Třem dívkám se zalíbil ten pocit svobody a nečekaná radost z jízdy je doslova ohromila.

   Na noc se utábořili v lese. Zapálili ohně, rozestavili hlídky a opatrovali koně.
   „Mario?“ Naléhala Theira. Démona se dotklo, že mu nevěřila. Urazila tím jeho ego. „Mario!“ Křikla mu do ucha. Ohnal se po ní, jako by byla jen nějaký otravný hmyz. „Když se dotknou dvě baziliščí vejce, nějaké kouzlo přemístí osoby, které se jich dotkly, na místo, odkud přišly?“
   Mario se zavrtěl na zemi. „Ale ne! Tak jednoduché to zdaleka není. Je to nesmírně složité. Začnu raději od začátku...“
   Theira našpicovala uši, aby dobře slyšela. Mario si všimnul její zájmu. „Chci říct, že se mnoho věcí v Erathii změnilo, už to není jak za starých časů, kdy jsme si střežili svá tajemství. Stále více Erathianů prchá za hranice osmi království, do Nového světa. Někteří tak činí z touhy po dobrodružství, jiní chtějí moc a vládu nad světem. Pranic je neděsí lidé, kteří jsou od nás tak odlišní. A pomocí chyb, které při své neopatrnosti udělají, propůjčují lidem, z pro nás zcela cizího světa, možnost pronikat sem k nám. Stejně jako nějaký zapomnětlivý čaroděj, který si kdesi uschoval vzácná baziliščí vejce tak neopatrně, že jste je našli vy, tři lidští potomci, tedy dva, abych byl přesný.“
   „Ano, chápu to. Mohlo se to tedy stát komukoli. Proč právě nám?“
   „Přičítej to osudu, Theiro. Děkuj bohům, že tě nasměrovali domů. Je ovšem politováníhodné, že tahle dvě děvčata přicestovala s tebou.“ Ukázal na Mischell a Pamelu.
   „Nemyslím si, že by to bylo špatné,“ mínila démonka Theira, která se skrývala pod maskou obyčejné blondýnky Therese. Prohrábla si zrzavé vlasy a dotkla se svých čertovských rohů. „Měly možnost poznat, že existují tvorové, o kterých četly v knihách a vidět je přitom v úplně jiném světle. Je to cenná zkušenost, pro obě.“
   Zdálo se, že to Maria zaujalo. „Proč mi to tvrdíš? Zní to jako hloupost!“ Odvrátil se od ní.
   Chytila ho za rameno a přinutila jej, aby se jí díval zpříma do očí. „V tom světě, kde jsem až doteď žila, jsou démoni pro lidstvo hrozbou. Lidé na ně posílají kněze a vymítače ďábla. Moc církve u nás nezadržitelně stoupá. A přitom... jistě, jsou občas hrubí, drsní a neotesaní, ale stejně tak laskaví a přátelští.“
   Mario na ni vyvalil své velké oči. „Vážně si to myslíš?“
   „Opravdu,“ přikývla Theira.
   Démon se začervenal, ale v té přemíře rudých odstínů jeho oblečení to nebylo příliš poznat. „Tak tedy abych se vrátil k tomu, co jsem řekl předtím,“ snažil se opět najít jakousi vnitřní rovnováhu, aby nepřiznal, že ho pokořila nedospělá dívka.
   „Čarodějové jsou v novém prostředí opravdu značně neopatrní. V našich kronikách se dochovaly zprávy o cizincích, kteří mezi námi chvíli pobyli, někteří dokonce vykonali i mnoho dobrého pro naši krásnou zemi, a za to jim vzdáváme úctu. Ale kde jsem to přestal? Ach ano. Baziliščí vejce samo o sobě nemá čarovnou moc. Existují kouzelníci, kteří žijí v blízkosti jejich hnízdišť. Říkají si Kult černých bazilišků. Ti dokáží připravit Navrátivší lektvar, kterým potřou vejce. Magická moc tvora, který se ještě nevylíhl se spojí s mocnou silou lektvaru. A zbytek je na tom, kdo se dotkne vejce a zahřeje ho v dlani, nebo se dotkne jeho špičkou jiného baziliščího vejce, též očarovaného, to se stalo vám. Kouzelníci, kteří náleží Kultu černých bazilišků, jsou nesmírně vzácní. Musí být pečlivě vyškoleni, protože baziliščí schopnosti jsou velice nebezpečné. My se je pokusíme najít, pokud nezměnili úkryt, máme ještě šanci se s nimi setkat.“
   „To je... báječné. Moc děkuji, Mario, za všechno, co děláš pro Mischell a Pamelu.“
   „Nerad to přiznávám, ale docela jsem si je oblíbil. Nejsou tak... zahleděné sami do sebe, jako některé naše ženy,“ potutelně se usmíval.
   Theira ho lehce pleskla přes rameno. „No tak, Mario, na co to myslíš? Jsou to ještě děti!“ Připomněla mu důrazně. Zachechtal se a uložil k spánku. Ráno se vydají k bažinám.

   Měli už dopředu naplánovanou trasu cesty. Jakmile obejdou tři malé a jednu větši bažinu, dostanou se do hvozdu, kde by se mělo nacházet sídlo Kultu. Museli jen doufat, že cestou nenarazí na bazilišky, neboť neměli představu, jak se jim bránit.
   Cesta přes močály byla obtížná. Vedl je zkušený Glend, který si liboval v takto nečistých místech. Postupovali rychlostí unaveného hlemýždě, ale čím dál víc se přibližovali svému cíli. Děvčata si raději nevšímala těch prapodivných zvuků, které zaslechla v okolí bažin.
   Sotvaže opustili to mokvavé území, vešli do lesa, kde stromy nepropouštěly moc světla. Démoni sebrali ze země klacky a jediným fouknutím svého ohnivého dechu je zapálili.
   „Jak to dělají?“ Zajímalo Theiru.
   „Jednoduše. Soustředíš se na to, abys zapálila tu větvičku.“ Sebral ze země další klacek, podržel si špičku před ústy a upřeně se na ni zahleděl. V očích mu zaplály ohýnky. Foukl a větev vzplála.
   „Páni!“
   „Naučíš se to,“ povzbudil ji Mario a uchechtl se. Nějak se té dívence zalíbila její nová podoba a to bylo jenom dobře. Zpátky ji vracet nehodlal!
   Zabráni v družném hovoru si ani nevšimli, že se z křoví vyplazil ještěr s dlouhým tělem a zlověstnýma žlutýma očima. Dva přední zuby mu čouhaly z tlamy a černá šupinatá kůže se leskla. Skupinka démonů právě uklidňovala koně, všichni již dávno sesedali ze hřbetů věrných zvířat.
   Mischell se pohybovala jen kousek od toho netvora. Měla pocit, že se zablýsklo. Pootočila malinko hlavu... a zírala přímo do baziliškových uhrančivých očí. Z mysli se jí vymazaly všechny vzpomínky, jen na těch pár minut. Popadla klacek a obrátila se k ostatním. Démoni se až zalekli, tolik se najednou vzezření té obyčejné dívky změnilo. Oči jí zlostí žhnuly a ve tváři měla zabijácký výraz.
   „Glende, rychle!“ Oslovil Mario svého přítele, který neváhal a napřáhl proti dívce svou magickou hůl.
   „Baziliškův pohled probouzí v mysli oběti halucinace,“ sykl a Theira pochopila.
   Glend se rozmáchl a znehybněl dívčí tělo právě ve chvíli, kdy se ho Mischell chystala udeřit. Jakoby náhle zkameněla. „Kryjte se! Bazilišek útočí!“
   Muži ustupovali, dívka stále zůstávala nehybně stát, v očích měla jen skelný lesk.
   Theira zalapala po dechu. „My ji tam necháme?“
   „Neublíží zkamenělé, ale my musíme z jeho blízkosti.“
   Strnuli, když zaslechli křik. Vzápětí těsně kolem nich proletěla cizí kouzla. Bazilišek se zatvářil vyděšeně a zmizel někam pryč.
   „Vítejte cizinci!“ Utrousil chlapík v tmavomodrém plášti, který vedl skupinku čarodějů.
   „Mé jméno je Mario,“ představil se démon. „Je mi ctí setkat se s předákem Kultu černých bazilišků.“ Mladík sundal kápi a odhalil tak kadeř pískově žlutých vlasů.
   „To je omyl. Já jsem jeho syn. Co vás přivádí do těchto končin?“
   „Musíme si promluvit, ale ne tady. Není vyloučeno, že je tu těch ještěrek víc.“
   Mládenec nespouštěl oči z Theiry. Pohledem přehlédl tu prapodivnou skupinku. Muži z řad démonů chrání dvě zcela lidské bytosti. Byl tím zmaten a také trochu pobaven. Jeho otec s démony vycházel dobře, neviděl tedy důvod, proč je nezavést až k němu.

   Kult černých bazilišků měl své útočiště v útulné jeskyňce přímo uprostřed hvozdu.
   „Altane!“
   „Mario!“
   Otec mladého muže se s vůdcem démonů důvěrně znal. Jistě nebude problém splnit, oč přicházejí žádat.
   „To je opravdu nemilá věc.“ Povzdychl si Altan, když doposlouchal celou tu zamotanou historii. „Ano, uvaříme vám ten lektvar a dáme ho do zásoby. Není totiž vyloučeno, že se podobná baziliščí vejce nenachází i v jiných koutech vašeho prazvláštního světa.“ Obrátil se k dívkám. „Žádám po vás slib, že pokud se dostanete na místo, které bylo svědkem vašeho zmizení, zakopáte zbytky lektvaru hluboko pod zem. Pokud se vám nepodaří vrátit se do stejné oblasti, musíte znovu potřít baziliščí vejce a provést stejný rituál a to tak dlouho, dokud se nevrátíte do svého pravého domova. Přísaháte?“
   „Ano, pane.“ Mischell, kterou mezitím odčarovali, sklonila hlavu a přikývla. Pamela také souhlasila.

   Trvalo pár dní, než mohli Rytíři ohnivého řádu, mladičká Theira a dvě obyčejné dívky Mischell a Pamela spatřit bublající kotlík se štiplavě páchnoucí, hustou a temně zelenou tekutinou. Právě tak vypadal Navrátivší lektvar. Dívky jásaly. Konečně se budou moci vrátit domů!

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce