Mladá čarodějka v říši zla

vloženo: 28.08.2008   
počet zobrazení:   

   „Já vím, byla to hloupost, tak už mi to nevyčítej!“ Rozčilovala se Mischell, zatímco hledali místo na přespání. Dostali se do neznámého cizího světa a nevěděli, kudy z něj ven. Tři dívky s jedním velkým trápením.
   „Říkala jsem ti, že se ty záhadné kameny nesmí vzájemně dotknout. Neposlechla jsi mně a teď trčíme v lese a za humny jsou vlci!“ Vyštěkla Therese, která zrovna zaslechla v dáli zavytí.
   „Vlci? A to říkáš tak klidně?“ Zděsila se Mischell.
   „A jo vlastně,“ zarazila se blondýnka a upřela své velké modré oči na černovlásku. Přidaly do kroku, jen o pár let mladší Pamela pospíchala za nimi. Vytí neustávalo, naopak, přibližovalo se. „Musí být blízko nás.“
   „Co budeme dělat, když nás zvětří?“ Vrčení se ozvalo těsně za nimi.
   Pamela zuřivě tahala Therese za košili. „Zatraceně!“ Zaklela, popadla kamarádku za ruku a rozběhla se pryč. Mischell jim byla v patách.
   Dívky pronásledovali dva vlci, kteří stále znásobovali svou rychlost. Děvčata doslova prosvištěla lesem, až se ocitla na prostranství, kde byla jen zchátralá budova. Ne, nebylo tomu tak. Když se k ní dívky dostaly blíž, zjistily že je to... hrobka.
   „Snad nechceš vlézt dovnitř?“ Supěla Mischell, která už začínala ztrácet rychlost.
   „Máš snad lepší nápad?“ křikla na ni Therese a zastavila se před hrobkou. Bylo to až příliš snadné, otevřít ty kovové dveře, jako by je snad místo posledního odpočinku neznámých osob samo vybízelo, aby vešly dovnitř. Vlci doběhli před vchod do hrobky a jen zuřivě vrčely za zabedněné dveře.
   „Půjdeme dál?“ Zeptala se Therese šeptem ostatních. „Já myslím, že bychom tu měli zůstat, u... ustlat si tu a počkat do rána. Ti vlci se určitě nepokusí proniknout dovnitř.“
   „To jistě ne, vážně jsme měli z pekla štěstí.“
   Pamela se přikrčila k Mischell, která prohledávala batohy. Therese jediným zkušeným pohledem objevila baterku a rozsvítila ji. Mihotavé světýlko ozářilo stěny hrobky. Nebylo tu nic podivného, co by jim nahánělo hrůzu. Vytáhla z lehkého batůžku pár pokrývek, aby se zahřáli, byla tam skutečně veliká zima.
   Vrčení a vytí před vchodem do hrobky neustávalo. Vypadalo to, jako by se vlci rozhodli probdít před hrobku noc. Dívky sice zatarasily dveře vším, co v dané chvíli našly, nebylo však vyloučeno, že by se ta zvířata s trochou šikovnosti mohla dostat dovnitř.
   „Bojíš se?“ Zeptala se Therese a pohlédla na černovlásku.
   „Takhle jsem si ten čundr opravdu nepředstavovala.“ Přiznala Mischell. „Ale nebojím se, vždyť není čeho,“ vydechla s úlevou.
   Raději poodstoupili od dveří, prošli jednou z chodeb a našli si pohodlnější místo na spaní. Spát na zemi nebylo právě nejpohodlnější, ale nedalo se nic dělat. Tiskly se k sobě a vzájemně se zahřívaly. Therese nastražila uši, jestli neuslyší vzdalující se kroky divoké zvěře. Ne, stále tam ti vlci byli. Pamela už dávno spala, ta holčička moc námahy nevydržela. Therese zalitovala chvíle, kdy přislíbila, že ji vezmou s sebou tábořit. Mischell vedle ní pravidelně oddechovala. Měla by se už také konečně oddat spánku. Zavřela oči, ale nemohla usnout.
   V pokoji vedle bylo rozestavěno několik sarkofágů. Všechny byly... otevřené. Kdo to udělal? Nikdo nevěděl. Ležely tak už dlouho. Mrtvá těla se nehýbala, ale jejich duše kroužily nad nimi a netrvalo jim dlouho zvětřit vetřelce. Krev, chceme krev… Ta slova stále nabývající na hlasitosti, pulsovala Therese v hlavě. Patřila někomu cizímu. Strčila do Mischell.
   „Co je?“ Zamumlala ospale.
   „Ty nic neslyšíš?“ Zděsila se Therese.
   „Vůbec nic,“ nechápala černovláska.
   Modrooká blondýnka se chytila za hlavu. „Asi začínám bláznit. Slyším v hlavě hlasy.“
   „To je jen tím místem tady, nejsme... zvyklé přespávat v... hrobkách. Zatracená zvířata!“ Ulevila si Mischell.
   „Nejspíš máš pravdu,“ Therese se snažila uklidnit.
   Znovu zavřela oči. Netrvalo dlouho a tajemné hlasy se ozvaly znovu a tentokrát se nemýlila, promlouvaly k ní. Troufalče, vstoupilas mezi nás. Za tu opovážlivost krutě zaplatíš! Snažila se myslet na to, že ty zvuky jsou jen výplody její příliš bujné fantazie. Měla pocit, že má nějaké smítko v oku, zamrkala a vzápětí vykřikla hrůzou. Přímo před ní se vznášel pravý a nefalšovaný duch!
   „Mischell! Proboha vstávej!“ Ječela a strkala do kamarádky, která klidně oddechovala.
   „Co je?“
   Stačil jediný pohled a už se neptala. Vzbudila Pamelu a obě ustoupily ke zdi. Therese se oháněla rozsvícenou baterkou, ale doopravdy nevěděla, jak se zahání duch. Tak daleko ještě ve svém domácím studiu magie a nadpřirozena nepokročila.
   „Musíme odtud!“ Sykla. Zdálo se, že duchů kolem nich přibývá. Vzápětí už kolem děvčat utvořily kruh.
   „Kudy?“ Sténala Mischell.
   Therese viděla jedinou možnost. Na zádech měla upevněný batůžek a v ruce stále rozsvícenou baterku. „Skrz!“ Vykřikla co nejhlasitěji a vrhla se proti nejblíže stojícímu duchovi. Proletěla jeho tělem, neublížilo jí to. Prchala chodbou, aby byla co nejdál od zbloudilých duší neznámých mrtvých. Mischell držela Pamelu za ruku. Obě ihned vyrazily za Therese, pečlivě si hlídající své věci. Tři dívky prchaly před zlovolnými duchy a netušily, kam je jejich cesta zavede.
   Baterka se ukázala být vynikajícím nouzovým řešením. Ozářila stěny hrobky a nutno přiznat, že byla skutečně rozlehlá. Možná to ani nebyla hrobka, spíše katakomby. Ani nevěděly, kterým směrem vlastně prchají. Bylo velice obtížné vůbec nějaký udržet. Duchové neslyšně klouzali vzduchem a pronásledovali je. Therese stále slyšela v hlavě: Neutečete! Vaše snaha je marná! Neuniknete nám!
   „Ale ano!“ Nechala se unést a promluvila nahlas. Podařilo se jim zmizet v jedné z chodeb. Therese utíkala tak dlouho než... „Áááá!“ Její výkřik musel být slyšet na míle daleko. Světlo náhle zmizelo. Dívka propadla dírou v podlaze. Mischell a Pamela najednou neviděly na krok a musely se zastavit. „Rychle, hledej baterku!“ Naléhala blonďatá holčička na černovlásku.
   „Už to bude! Ale ne! Zůstala v té jeskyni!“
   Světlo se objevilo. Therese se dostala do jakési podzemní chodby a když se jí znovu podařilo rozsvítit baterku, vyslala nahoru slabý proud světla.
   „Není ti nic?“ Volala dolů Mischell.
   „Zatím žiju!“ Utrousila Therese. „Ale vy dvě byste si měly pospíšit, nebo tu už dlouho nebudete!“
   „Cože?“ Blondýnka v podzemí namířila proud světla trochu do strany, a ozářila tak zatím nehybné postavy z ectoplasmy.
   „Skoč!“
   Mischell se otočila, spatřila duchy přímo za sebou a dlouho neváhala. Díra, kam spadla Therese, byla dobře vidět, skočily tam obě naráz. Nebyla vůbec hluboká, takže se ani jedna nezranila. Vypadalo to, jako by si tu někdo vybudoval únikový východ a zapomněl ho zamaskovat. Nestalo se jim nic, jen oblečení ztratilo své přirozené barvy a přešlo na tmavě šedý odstín. Toho si však děvčata nevšímala. S rozsvícenou baterkou se vydala co nejrychleji pryč z toho prokletého místa. Našli konečně chodbu, která vypadala bezpečně. Duchové se za nimi do díry neodvážili, možná nesměli opustit hrobku. Dívky se uvelebily na zemi a opřely se o stěnu. Nemusely se zatím bát, z jejich úkrytu bylo dobře vidět na obě strany. Po probdělé noci plné hrůzy byl konečně čas jít spát...

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce