Mnich z temné strany

vloženo: 21.12.2007   
počet zobrazení:   

   Budu vám vyprávět, co se mi nedávno přihodilo. Pevně věřím tomu, že to byl skutečně jen zlý sen a nic víc. A přece to bylo tak skutečné! Nikdy jsem netrpěla živými sny, všechno to začalo, když jsem byla v prvním ročníku na střední škole. Obyčejný sen, noční můra, nic víc. A jak to vlastně bylo?

   Probudila jsem se v měkké posteli v rozkošném malém domečku s kuchyňkou a útulným obýváčkem. Bylo to kdesi v cizí vesničce a byla jsem tam sama. To musí být sen. Vypadala jsem stejně jako v realitě, nebyla jsem Leonyda Styron, má druhá identita, ale mé pravé já. Všechny mé věci zůstaly na stejném místě, kam jsem je večer odložila, jen pokoj se změnil. Sama v prázdném domě, to není žádná zábava. Udělala jsem si snídani, oblékla se, vzala si své nenahraditelné přívěšky – netopýra s roztaženými křídly a velkého čínského draka – a vyšla ven.
   Byla jsem kdesi na venkově, nádherná příroda, rozlehlá pole, udržované domečky. Prošla jsem se kolem rybníka, viděla jsem kukuřici zrající na polích, velkou louku plnou květin. Konečně jsou v mém snu taky květiny! pomyslela jsem si vesele.
   Kousek od návsi stál barokní kostel, poznala jsem to podle zdobených oken. Dveře byly otevřené a nikdo po mně nechtěl vstupné. Trošku jsem se otřásla a zapnula zip na svém hnědém kabátku, přeci jen byla uvnitř zima. Nebyla jsem tam sama, pár dalších lidí si prohlíželo pamětihodnost také, byly tam dvě stařenky a jedna čtyřčlenná rodina, pokud si dobře vzpomínám.
   Nemám k církvi kladný vztah, přesto mě honosné kostely, chrámy a kláštery přitahují a fascinují. Je tam tolik krásných věcí, nádherné obrazy, zdobené oltáře a vše působí takovým majestátním dojmem. Prohlížela jsem si kostel a ani si nevšimla, že lidé už odešli. Stála jsem a dívala se na jeden zdobený oltář, poklekla jsem k němu, abych si prohlédla kresby na něm nakreslené.
   „Hezké, že?“ ozvalo se za mnou. Pomalu jsem se otočila. Naproti mně stál vysoký muž v černém plášti, spíše mnich nežli kněz.
   „Ano. Je to tu krásné,“ přikývla jsem. Přišel až ke mně a díval se, jak si prohlížím vnitřek kostela.
   „Ukáži vám kapli,“ nabídl se.
   Souhlasila jsem, proč také ne? Vešli jsme do podzemí, bylo to tam opravdu hezké, nejkrásnější obrazy a rytiny na zdech byly schované právě tam. Poděkovala jsem a vyšli jsme ven. Chystala jsem se odejít. Požádal mě, abych se ještě pomodlila, než odejdu. Ale jo, klidně, co mi to udělá? Klekla jsem si na kolena a sepjala ruce, učinil totéž a já poslouchala, jak potichu odříkává slova modlitby. Pak jsem se zvedla a vykročila ke dveřím, byly otevřené už jen napůl.
   S mrštností a rychlostí, jakou bych od mnicha ani v nejmenším nečekala, mi zastoupil cestu.
   „Dovolíte?“ chtěla jsem projít.
   „Nejste křesťanka,“ pronesl šeptem.
   „Proč si to myslíte?“
   „Vycítil jsem to, ten kostel to také cítí, neuctíváte našeho Pána.“
   Pomyslela jsem si, že je to cvok, to jsem teda potřebovala! „To není trestné,“ řekla jsem opatrně. „Jsem ateistka, no a co na tom?“
   „Lžete!“ zasyčel.
   Fajn, uvízla jsem tu se šílencem. Odstrčila jsem ho a rozběhla se ke dveřím. Skočil po mě a začali jsme se prát. Rozepnul se mi kabátek a troufalý mnich vítězoslavně zakřičel a chytil mě za ruku.
   „Koukejte mě pustit, musím domů! Na co si hrajete? Na zpovědníka nebo snad exorcistu?“ už mi to pomalu přestávalo bavit. Proč zas já, kristepane?
   Pomalu jsem přestávala věřit tomu, že je to skutečně jen sen. Vše bylo tak skutečné…
   „Věděl jsem to! Jste čarodějka! Tohle vás prozradilo!“ sevřel v prstech můj přívěšek pro štěstí, mého věrného netopýra.
   „A co má být? Co na tom? Dobře, přiznávám, ale to vám nedává nejmenší právo se mnou takhle jednat!“ Docházela mi už trpělivost, a to jsem trpělivá hodně. Zvýšila jsem hlas.
   „Povězte to biskupovi,“ navrhl a to už jsem byla opravdu hodně naštvaná. Ještě to tak! Nemám fyzičku, takže se to stalo celkem snadno, přitáhl mě za ruku do jedné z mnišských cel, kterou zamkl.
   „Haló, tak se probuď, ráno vstáváš! No tak, vstávej!“ volala jsem nahlas, abych se z toho probudila. Další noční můra, nic víc! opakovala jsem si stále dokola. Ale nic se nedělo. Co se dalo dělat, ulehla jsem ke spánku.
   Ten mizera mi přinesl snídani. Už neměl na hlavě kápi, do místnosti zasvítily jeho úplně bílé vlasy, tvář měl trochu strhanou a tvářil se jako spráskaný pes. „Přinesl jsem něco k snědku,“ zamumlal a tvářil se vesele.
   „Víš ty co, jdi někam, ty lumpe jeden zatracenej!“ Když to není sen, tak už mi fakt nikdo nepomůže a nenechám ze sebe vymítat ďábla nebo tak něco. Jsem normální holka, na nic si nehraju. Dobře, tak mě přitahuje magie, někdo zas sbírá známky. Ale to snad není důvod aby…
   Nechal mě vyvztekat a pak povídá klidným hlasem. „Říkejte mi Silas.“
   „Nehodlám se s nikým bavit, tím méně s vámi!“ zahučela jsem.
   „Jak myslíte.“ Už zas zavíral dveře a já slyšela, jak volá. „Odpoledne přivedu pár přátel.“
   Seděla jsem na posteli a po chvíli snědla připravené jídlo. Aspoň, že se to dá jíst. Takhle se chovat nemůžeš! řekla jsem si. Musíš se začít chovat trošku mile, jinak se odsud nedostaneš. To se snadno řekne, ale hůř udělá. A když jsem v ráži, tak se neznám. Stiskla jsem svůj přívěšek a toužebně si přála, abych se odtamtud dostala celá. A pak mě napadlo, jak z toho ven.
   Když znovu přišel, bylo poledne. Seděla jsem na židli u okna a dělala, že mě nic nezajímá.
   „Už jste si to rozmyslela?“
   Otřásla jsem se. „Nemohli bychom jít někam, kde je teplo? Je tu hrozná zima.“ Nečekala jsem, že mi vyhoví. Šli jsme do levého křídla, kde bylo přece jenom tepleji a sedli jsme si oba na židle. Začal něco vykládat, předstírala jsem, že poslouchám. Obrátil se pak směrem k oknům a na něco ukazoval. Využila jsem toho a rozběhla se ke dveřím. Jen se otočil a nasadil si kápi zas na hlavu. Už jsem byla téměř u dveří, když tu vyběhli odněkud dva další mniši a opět zmařili můj útěk. Uslyšela jsem bujarý smích, byl to Silas.
   „Čekal jsem, že se o to pokusíte, slečno. Bratři, za mnou!“ Šli jsme směrem ke kapli, zabočili jsme však doprava a pak po schodišti dolů. Velká kruhová místnost, kde hořely svíce a plno jiných mužů v kápích. Jeden z nich si mě začal prohlížet, byl to zřejmě jejich vůdce.
   „To je ta poslední, pane,“ zamumlal Silas. „Nedávno se sem přistěhovala.“ No mě snad šálí sluch!
   „Výborně,“ odpověděl druhý muž. Sundali si kápě z hlavy a utvořili kruh, který požehnali solí a vodou. Tak moment! To nejsou mniši. Silas mě pevně držel za rameno a tiše pravil. „Neporušte magický kruh.“
   „Tak mě tak pevně nedržte,“ odsekla jsem.
   „Pst,“ řekl jen a pustil mě.
   Když přinesli stolek s namalovanou hlavou ďábla uprostřed, pochopila jsem, že jsem se nějakým nevysvětlitelným způsobem ocitla mezi satanisty. „Přidáte se k nám?“
   „Ne,“ řekla jsem pevně.
   „Zůstanete tu tak dlouho, dokud nesvolíte,“ rozhodl ten jejich hlavoun a Silas mě opět vedl do cely.

   Jak se mi podařilo dostat ven? Byla to náhoda. V pokoji stál jeden velký obraz, který zakrýval dveře ke svobodě. Rychle jsem přistavila ke dveřím židli a stolek, popadla svícen v rohu místnosti a začala bušit do dveří. Ten hluk musel určitě vzbudit pozornost, ale na to jsem nedbala. Za pár minut jsem rozmlátila dveře, že už je nikdo dohromady nedá. Chodba vedla přímo na pozemek, byl to hřbitov na opačné straně kostela. Strach musel stranou, rozběhla jsem se uličkou pryč. Pak jsem o něco zakopla a padla na zem…

   Probudila jsem se uprostřed noci, zalitá potem. Trvalo dlouho, než jsem se přinutila opět usnout. Ulevilo se mi ale, že to byl jen sen. Ráno jsem o tom však začala pochybovat, bolelo mě totiž celé tělo a hlava mi třeštila, přesto jsem se odhodlala jít do školy a nikdo to na mně nepoznal. Druhý den to přestalo. Snář mi nic neřekl. Jestli to byl sen, tak bych příště prosila louku plnou kytiček. Doufám…

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce