Poslední bitva Elfů

vloženo: 11.08.2008   
počet zobrazení:   

   Emily se usadila mezi hlouček dětí. Už si zvykla na jejich podivné obličeje, nezvyklé schopnosti a nepochopitelný původ. Již tu trávila několik týdnů, v opuštěném táboře na úpatí jedné strmé skály. Tenhle kraj na ni působil tak divným dojmem. Byl jako z pohádky, a přesto svým způsobem krutý. To způsobili lidé a stvoření, která tu žila ve zvláštní symbióze. Nikdy nic takového neviděla.
   Posunula se blíž, aby dobře slyšela. Starý bojovník, jenž zakusil v životě už mnoho utrpení, jim zase bude vyprávět dávné příběhy. Děti se tak těšily, že nemohly ani dospat.
   Vypravěč měl dlouhý pocuchaný hnědý plnovous. Nebyl ještě tak starý, ale po jednom zranění už se nemohl účastnit dění v táboře, prokázat svou odvahu, jen hlídat nezbedné děti. Emily ho ale měla ráda. Znal tolik věcí a uměl o nich moc hezky vyprávět, i když většina jeho příběhů byla smutná. Dívenka zavřela oči a nechala vítr, aby jí přinášel mužova slova do jejího snění. Poslouchala příběh a přitom vzpomínala na domov.
   „Poslední bitva Elfů se odehrála před mnoha desítkami let. Od těch dob už jich v lesích mnoho nezbylo. Jejich společenstvo vymírá a možná je na nás, abychom je pomohli znovu vzkřísit.“
   Emily se zavrtěla. Při jeho posledním příběhu pod sebou probrečela potůček. Dnes si raději odsedne dál, aby se jí ostatní děti zase nesmály. Protože už teď věděla, že to bude smutné.
   Elfové byli mírumilovný národ žijící jen pro to, aby si užíval pozemských radovánek. Někteří se stali umělci, jiní předávali těžce nabyté vědomosti dalším generacím a přijali učitelské místo. A ti ostatní... dělali, co je právě napadlo. Vyklubali se z nich zruční řemeslníci a to bylo jejich zkázou.
   Kdysi dávno žili s trpaslíky ve vzájemném přátelství, předávali si zkušenosti a společně bojovali proti rozvracečům země. A pak se to stalo. Tak nevinná věc a přitom málem zavinila vyhlazení jedné rasy. Byl mezi Elfy jeden takový, který rád popichoval ostatní. Jeho společenství si ho nevšímalo, tak se začal navážet do trpaslíků a vyzdvihoval jejich nedostatky. To ještě ustáli, ale potom začal hanit i jejich zručnost a řemeslnou práci. A to neměl dělat, neboť oheň nenávisti už jim zaplál v srdcích.

   „Elfské společenstvo se snažilo toho mladičkého Elfa přimět, aby se trpaslíkům omluvil a po nějaké době se jim to podařilo. Ale trpaslíci byli příliš rozhořčení, než aby dokázali poslouchat omluvy. Zmizeli do hor a přerušili s Elfy veškeré styky. Ale nenávist nebyla zapomenuta, doutnala v trpaslících a jednou museli vybuchnout. Nově zvolený král trpaslíků se odhodlal postavit se té ušlechtilé rase a doslova ji vymazat z povrchu země. Když nebudou Elfové, budou trpaslíci mistři ve svém oboru, tak si to plánoval. Ale zapomněl, že všichni jsme si rovni.
   Obě rasy byly zručné, vynalézavé a dokázaly bojovat. Trpaslíci naučili Elfy mnoho triků a ti jim zas předali tajemství své techniky. Byli nerozluční, dokud nedošlo k tomu neštěstí...“
   Z dálky se ozval naštvaný ženský hlas. „Berte, nech ty děti chvíli vydechnout! Vždyť z těch tvých příběhů už musí mít bolavou hlavu!“
   Nedal se tak snadno. „Milá Gwendolino, já se tu jen snažím zachránit jednu starobylou rasu!“ Houkl na ni a čekal odpověď.
   Baculatá žena v pruhované zástěře a umaštěnými vlasy přišla až k němu a prohlížela si ho pohledem lékaře, který zkoumá svého pacienta, o němž si myslí, že se mu přitížilo. „Ale vždyť to není tak zlé! Elfů ještě zbylo požehnaně, jen se stáhli do ústranní.“
   „Kdybys hloupě neplácala, ženo moje. Už aspoň měsíc jsem neviděl víc než dva Elfy pohromadě. A jakožto přítele všech Elfů mne to velice mrzí.“ Gwendolina si povzdychla a chystala se vrátit ke své práci.
   „Kde je tedy pravda?“ Zeptala se Emily a oba se k tomu blonďatému stvoření překvapeně otočili. Gwendolina zamumlala něco o tom, že pravda je vždycky nejistá a snažila se odvést pozornost jinam. Bert si ji posadil na klín a začal zpívat krásnou píseň o starých časech.

   Elfové byli donuceni se bránit, když chtěl trpasličí král zabrat jejich území. Příčilo se jim bojovat, neboť v nich stále ještě viděli spojence a přátele. Ale když viděli, že jejich bývalí přátelé se neštítí vztáhnout ruku na bezbranné, uznali je za své protivníky.
   Bylo prolito mnoho krve a samotná bitva trvala několik týdnů. Ani jeden se nechtěl vzdát, protože jejich síly byly vyrovnané. Nakonec však Elfy zradili jejich vlastní soukmenovci, kteří se trpaslíkům zaprodali a vlákali je do pasti. Ve chvíli, kdy začala elfská moc slábnout, se zrádci z jejich vlastních řad obrátili proti svým lidem a mnoho jich pobyli. Ti zbylí utekli a schovali se v lesích. Stali se rasou, která žila jen sama pro sebe a nikoho nechtěla pustit do svého středu.

   Bert už dávno dozpíval. Gwendolina přinesla dětem něco na zub a usadila se poblíž. Přestože nesnášela ponuré příběhy svého muže, tak bolestně pravdivé, tentokrát ji přemohla zvědavost.
   „Naštěstí se vždy všechno zlé v dobré obrátí. Elfové pozvolna navázali styky s ostatními národy Erathie. Bohužel nikoli s trpaslíky a nikdo jim to nemohl zazlívat. Je jen na nás, abychom dali ty dva znesvářené rody zas dohromady. A začneme hned!“ Bert se ztěžka postavil a opřel se o svou sukovitou hůl. Dobelhal se k maličkému chlapci, kterému se zvolna zašpičaťovala ouška. Sklonil se k němu a něco mu pošeptal. Chlapec jen zavrtěl hlavou. Válečník tedy přešel ke klučinovi, který se schovával za ostatními. Byl mnohem menší než ostatní děti a Bert moc dobře věděl, proč tomu tak je.
   „Vstaňte!“ zahřměl a oba chlapci se okamžitě zvedli. Postavil je proti sobě a poručil: „A teď si podejte ruce!“ Malý Elf stál nehnutě a díval se do očí svého protivníka. Za celou dobu svého pobytu spolu nepromluvili. Cosi uvnitř něj ho však nabádalo, aby byl prvním ze své rasy, kdo zpečetí mír. Trpaslík to viděl stejně. Jen na sebe zírali a čekali na nějaké znamení.
   Zvedl se vítr a snesl k zemi drobounké listí, které je oba lehce posypalo. Přikývli oba naráz a podali si ruce. „Tak to má být!“ Usmál se Bert a poplácal oba hochy po zádech. „S mírem musí začít naši mladí...“ Gwendolina je pozorovala s úsměvem na tváři. Zas se blýská na lepší časy...

   A byl tu poslední den jejich pobytu na tomhle krásném místě. Rodiče sem své děti poslali, aby zde načerpaly nové zkušenosti a seznámily se s odlišnými tvory. Malý Elf a trpaslík se vrhli se svým rodinám. Předtím je sem dovezli jejich strýcové a tety, nyní pro ně přijeli rodiče osobně. Dospělý Elf se zamračil, když pohlédl na svého souseda. Ani jemu se nelíbilo, když se jejich synové přátelili.
   „O tomhle nebyla řeč,“ zavrčel trpaslík a rozhněval se na Berta.
   „Ale pánové, copak by to bylo za sešlost, kdybychom tu neměli příslušníky všech ras? Zasloužíme si přece žít všichni pospolu, nebo snad ne?“ Ale ti dva se na sebe jen mračili.
   Usmívající se žena je pozvala do jeskyně a nabídla jim něco k snědku. „Je toho ale málo, budete se muset rozdělit,“ řekla se zvláštním výrazem ve tváři.
   Bylo zajímavé pozorovat, jak ti dva zírají na tu nádobu plnou dobrého jídla. Sbíhaly se jim sliny, ale ani jeden nechtěl, aby ten druhý měl větší část. Nakonec vzdychli a spravedlivě se rozdělili. Mlčky popadli talíře a začali jíst.
   „Ty moje šibalko.“ Mrkl Bert na svou ženu a jemně ji polechtal za uchem. Nakonec se přeci jen z útrob jeskyně ozval vytoužený tlumený hovor a za několik minut vylezli oba muži ven s úsměvem na tváři.
   „Tak se mi zdá...,“ povídala Gwendolina a pozorovala přitom Elfa a trpaslíka. „... že tohle je znamení, že se zas blýská na lepší časy.“

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce