Poslední král společenství

vloženo: 21.12.2007   
počet zobrazení:   

   Stál sám ve své královské róbě a díval se z okna. Mlčky hleděl do krajiny a před očima se mu místo rozkvétajících stromů míhal každý okamžik jeho zbytečného života. Zbytečného? Ano. Ačkoli venku začínalo jaro, v jeho srdci se rodil podzim. Je jako ten zažloutlý list, co každou chvíli spadne ze stromu.
   Zůstal sám, už nikoho neměl. Ne takového člověka, kterého by si mohl vážit a milovat. Manželka před několika lety odešla do lepšího světa. Teď víc než kdy jindy pociťoval, jak moc mu chybí. Sice překonal zármutek a obyvatele své říše vedl statečně do bojů, aby pak udržoval znovu nabytý mír. Vládl spravedlivě a svou jedinou dceru vychoval podle nejlepšího uvážení. Avšak... snad jí příliš dával najevo, jak moc si přál syna. Nemohl ho mít. On bude posledním králem svého rodu, protože ten vymře po meči, jakmile se odebere k věčnému spánku.
   Jeho vláda byla ohrožena. Dcera se proti němu postavila a šlechta ji podporuje. Možná se tu už brzo objeví a třeba to bude ona, kdo vykoná jeho popravu. Chce trůn a on to moc dobře ví. Zbrojí proti němu, vlastnímu otci, chce ho vidět klečet u jejích nohou. Ne, na to má stále ještě dost hrdosti, neskloní se před ní a právě to bude jeho zkázou.
   Nepokoušela se ani o vyjednávání. Chtěl jí předat vládu, až bude zralá žena, ale ona se ve svých sedmnácti letech stála příliš ctižádostivou a chtivou. Na nápravu už bylo pozdě, teď musí čekat na svůj ortel.
   Poslední král svého lidu stál u okna a náhle od něj odvrátil pohled. Ano, jeho dcera se odmítla vdát, nepotřebovala manžela po svém boku. A to bude její zkáza! Stokrát jí vymlouval ten pošetilý nápad, až se mu vzepřela a utekla pryč. A když se vrátila, věděl, že něco nebo někdo ji nenávratně zkazilo. V jejích očích nenacházel nic než zlobu, krutost a nenávist. Už nebyla jeho dcerou, přesto v ní stále viděl svou malou holčičku. Nějakou dobu ho ovládala, zraňovala a on se cítil stále slabším. Málem jí už svěřil i vládu, ale pak se vzpamatoval. Tahle „opičí láska“ ho dohnala až na pokraj zoufalství.

   Tlumené rány se ozývaly zvenčí. Kdosi bušil na kamennou bránu a dožadoval se vstupu. Ztěžka vzdychl a uchopil do ruky meč. Pak rozkázal vpustit hosta dovnitř. Na nádvoří vjel posel na koni. Přinášel poselství o tom, že králova dcera přijíždí s vojskem. Má být zbabělý a nenechat ji vejít? Neustane, dokud nezničí hradby a celý hrad a jeho nepohřbí v sutinách zaživa. Osud je v jeho volbě neúprosný a on se mu nesmí protivit.

   Přijela, spatřil její siluetu, když znovu vyhlédl ven z okna. Do jeho komnaty vtrhla s početnou skupinou vojáků, kteří ji slepě poslouchali. Její hlas byl drsný jako struhadlo. „Otče nebuď hlupák! Už jsi příliš starý! Umoudři se a předej žezlo mladším.“ Propaloval ji zvláštním pohledem. Zpozoroval, že před ním stojí někdo cizí. Tohle nemůže být jeho dcera! Ne tohle zkažené stvoření, co ho přede všemi ponižuje. To zlo z ní musí vymýtit...
   Nepřemýšlel o tom, co dělá. Ruka s mečem se vymrštila dopředu a zabodla se do dívčího břicha. Zavrávorala s překvapeným výrazem ve tváři a skácela se na zem.
   Muži propadli zděšení. „Král propadl šílenství! Utíkejte! Pozabíjí nás všechny!“ Zanechali svou velitelku na podlaze, už jí stejně nemohli pomoci. Vzali nohy na ramena a vytratili se z královy ložnice. Starý muž poklekl k umírající dceři. Náhle jako by procitl z transu a zjistil, co způsobil ten nerozvážný vztek. Opět v ní poznával svou malou holčičku, které už nemohl pomoci.

   Vyděšení vojáci roznesli tu novinu po kraji. Vesničané a měšťané neměli stání, sbalili svůj skromný majetek a odstěhovali se z království, chtěli zkusit hledat štěstí jinde. A také se báli svého laskavého krále, z jeho činu byli ohromeni a zděšeni. Museli co nejrychleji opustit kraj, aby si zachránili život. Co kdyby se jeho hněv obrátil proti nim?

   Starý král procházel krajinou. Všichni ho opustili, zůstal sám. Marně by jim vysvětloval, co ho v té chvíli napadlo. Měli z něj strach, přestože se o ně staral s otcovskou láskou, aby jim nic nechybělo, nedokázali ho pochopit. Byli jako jeho vlastní děti a teď... už nikoho neměl.
   Obrátil oči k nebi a zdálo se mu, že mrak, na nějž se díval, se mračí. Jistě, spáchal neodpustitelný zločin, jak by ho mohl k sobě přijmout Stvořitel? Zavřel oči, pozvedl meč a probodl si srdce. Poslední král společenství skonal uprostřed pustiny, bez přátel, opuštěný lidmi, které miloval, protože miloval příliš. A za několik let upadne v zapomnění a nic už jeho památku nevzkřísí.

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce