Rytíři Ohnivého řádu

vloženo: 11.08.2008   
počet zobrazení:   

   Dvě blondýnky a černovláska utíkaly skrytou podzemní chodbou. Nikde ani živáčka, avšak to dívkám vůbec nevadilo. Za tu dobu, co prozkoumávaly tohle prokleté místo, už stačily poznat tolik děsivých stvoření, že už další vidět nechtěly.
   „Zastav, prosím!“ Volala udýchaná Mischell na kamarádku Therese, která určovala směr cesty.
   Ona i Pamela ji ochotně následovaly, přestože ani jedno ze tří děvčat neznalo správnou cestu. Mladé dívky už zažily tolik hrůzy, že si to jen stěží dovede někdo představit. Draci, oživlé mrtvoly, drobné potvůrky, které na ně vyrazily v močálech. Pro tři obyčejná děvčata to bylo něco nevídaného, avšak velmi rychle si uvědomila, že tohle není pohádka. Zde jim skutečně šlo o krk!
   „Dobrá!“ Therese se usadila na zemi.
   Drobnými prasklinkami v půdě sem prosvítaly paprsky světla. Nejmladší a pravděpodobně i nejvyděšenější členka výpravy, Pamela, se jen opřela o stěnu a přerývaně dýchala.
   „Nemám tušení, jak se dostaneme domů. Vyvedli jsme teda pěknou pitomost.“ Vzdychla Mischell.
   „Souhlasím!“ Vydechla Therese a upravovala si zcuchané vlasy. „Ale teď musíme vymyslet, co dál. Kam půjdeme? Ta cesta nás možná někam dovede.“
   Mohly si všechny tři oddechnout, že už je nepronásledují ty podivné přerostlé ještěrky. Nejspíš ztratily jejich stopu. Dnes přespí tady na zemi a zítra se vydají dál. Z batohů cestou poztrácely většinu věcí, přikrývky jim však ještě zůstaly. Také krabička sirek, ale tu mohly dívky ještě upotřebit.
   „Naši mě zabijou! Celá moje tábornická výstroj je totálně v háji!“ Bědovala Mischell.
   „Buď ráda, že jsi po obou stránkách v pořádku,“ mrkla na ni Therese a sledovala přitom Pamelu, která vypadala, že se co nevidět nervově zhroutí. „Vždyť je jí teprve jedenáct, neměly jsme ji brát s sebou.“
   Dívenka jejich hovor nevnímala, už dávno tvrdě spala, jen sebou občas škubla.
   „Musíme teď upotřebit všechny znalosti, které máme, vždyť víš, z filmů a knih.“
   „Ty to asi nechápeš Therese, co? Tohle není fantasy, ale realita! Sáhlo to na mě a chtělo mne to kousnout! Do krku! Víš, co se všechno mohlo stát?“ Mischell se přestala ovládat. Therese vymyslela jediný spolehlivě uklidňující prostředek – vrazila jí pořádnou facku. „Dík!“ Prskla její překvapená kamarádka a sedla si na zem.
   Patnáctiletá modrooká blondýnka nechápala, jak může být tak klidná, když se ona i její dvě kamarádky ocitly v nebezpečí života. Byly v pěkné kaši a nevěděly, jak z ní ven. Srovnávala si myšlenky v hlavě. Možná to bylo díky tomu, že už jako malá se Therese věnovala studiu mytologických bytostí z bájí, legend a pohádek. Věděla o nich víc, než kdokoli z jejích vrstevníků. Ti ji nechápali a ona se se svým tajemstvím už nikomu dalšímu nesvěřila. Kromě její matky nikdo nevěděl, že se věnuje okultismu. Přinutila se rozumně uvažovat. Jistě, opravdu nepopírala, že ji nefascinuje svět, po kterém tolik toužila a on skutečně existuje. Na druhou stranu by zde byla raději sama a nedávala v sázku život těch dvou. Překvapilo ji, že svět poznaný výhradně z knížek a dobrodružných filmů nalezla čistě náhodou, že skutečně je takové místo, ačkoli netušila, jak ho má nazývat. Mischell i Pamela už dávno spaly, zatímco ona stále ještě přemítala o událostech posledních dní.

   Tmavá podzemní chodba byla dlouhá, se spoustou zatáček. Když konečně vyšly dívky na světlo, naskytl se jim opravdu děsivý pohled.
   „Therese, vidíš to?“ Zděsila se Mischell.
   „Sopky, to jsou pravé sopky!“ Bědovala Pamela.
   Stály na vyvýšenině a shlížely dolů do údolí. Ale jaká to byla krajina. Vyprahlá a rozpraskaná, všude plály ohně a celému tomu prostoru vévodily tři obrovské a dosud činné sopky. Děvčata dostala strach. Kam teď? Zpátky se vrátit nemohly, možná na ně stále ještě číhali „ještěráci.“ Do údolí se jim ale sejít také nechtělo.
   „Musíme se rozhodnout. Teď hned,“ špitla Therese a ostatní se nevzmohli na nic jiného, než na přikývnutí.
   „Já... myslím, že zpátky nemůžeme.“ Mischell se otřásla. Pamela se krčila za ní.
   Blonďatá dívčina sevřela v prstech kus dřeva, který našla ležet na zemi. „Vezmeme si to s sebou. Kdyby nás chtělo napadnout něco tam dole.“
   „Ty nemáš strach?“ Divila se Mischell, zatímco hledala pořádný klacek pro sebe a Pamelu.
   „Ty tvory, se kterými jsme se už střetli, znám. Z literatury, kterou v knihovně neseženeš. Musím s pravdou ven – věnuju se okultismu a studiu magie.“
   Dívky zalapaly po dechu. Černovláska promluvila první. „A ty víš, co tam dole čeká?“
   „Ne, dokud to neuvidím na vlastní oči. Obrázky v knížkách často prozradí víc, než zdlouhavý popis.“
   „Pravda,“ špitla Mischell.
   Děvčata opatrně sestupovala ze srázu dolů přidržujíce se jedna druhé, aby nespadla dolů. Po velice zdlouhavém putování a vyhledávání nejvhodnějších míst k sestupu, konečně sešly do údolí. Ohně stále plály, přestože je nikdo nehlídal. Slyšely rachot, to sopky nebezpečně bublaly. Po vyprahlé půdě se vydaly vpřed.
   „Rozedřu si boty,“ fňukla Mischell.
   „Koupíš si jiný, jestli se odsud někdy vymotáme!“ Sykla Therese. Opatrně našlapovala. Bedlivě sledovala okolí a držela blonďatou dívenku Pamelu za ruku. Ta ji mačkala a celá se třásla. „Už je dobře, Pam. Mamince to vysvětlíme.“ Trochu se uklidnila. Therese si povzdychla.
   Ano, budou mít opravdu co vysvětlovat. A až tohle někde řeknou, pravděpodobně je zavřou do cvokárny. Ještě tu malou přesvědčí, aby o tom doma pomlčela. Stále chovala v srdci naději, že se vrátí zpátky do Anglie.
   Krajina kolem nich se neměnila, bylo to stále stejné prostředí pořád a pořád dokola. Občas zahlédly pár keřů, nízkých a téměř spálených.
   Byly tak zabrané do hovoru, že si nevšimly postav plížících se kolem nich. Obklopily je a napřáhly proti nim zbraně. Zůstávaly ve stínu, takže jim dívky neviděly do obličeje. Pamela začala vřískat. „Psst, to bude dobré,“ tišila ji Therese. I ona začínala mít strach.
   „Je to ona!“
   Kdosi proti ní vyrazil se zbraní v ruce a to ji vyděsilo ještě víc. Třásla se po celém těle, ale necouvla. Postava, která vystoupila ze stínu, byl skoro třicetiletý muž, se zahnutými kozlími rohy na hlavě. Tvář mu pokrýval dlouhý knír a v očích mu zlověstně jiskřilo. Démon.
   „Jsme turisti, jenom procházíme!“ Mischell se krčila za dalšími dvěma ďábelskými chlapíky.
   „Věděl jsem, že se vrátíš! Všichni jsme to věděli!“ Přehlédl svou kumpanii a zadíval se blondýnce přímo do očí.
   „Já nevím, o čem to mluvíte!“ Řekla a říkala si, že s kamarádkami narazila na bandu bláznů.
   „Jsem Mario, nynější vůdce Řádu ohnivých rytířů, zplozenců pekla, démonů. Nevzpomínáš si, Theiro?“
   „Jmenuje se Therese!“ Křikla na něj Mischell.
   „Tebe jsem se na nic neptal!“ Zasyčel démon a zkřivil tvář v děsivém úšklebku.
   „Má pravdu! S někým jste si mě spletl!“ Dívka couvala. Muž ji chytil kolem pasu a vyzdvihl do vzduchu. „Zapamatuj si, holčičko, že démon se nikdy nemýlí. Nezapomíná staré křivdy!“ Postavil ji na zem a poručil: „Sedni si!“
   „Postojím!“ Therese se bála, ale byla odhodlaná nedat to na sobě znát.
   „Sednout, řekl jsem!“ Luskl prsty a neznámá síla tlačila dívku k zemi. Jako by ji neviditelná ruka přidržovala, aby nemohla prchnout.
   „Co... chcete? Nemáme nic, co bychom Vám mohli dát, pane?“
   „K čemu by mi bylo přijímat dary od tří nedospělých dívek? Naopak tobě chci něco darovat. Chceš vědět, co mám na mysli? Pravdu, čistou a bez přikrášlení. Snad ji uneseš!“ Mario si k ní přisedl. Mischell a Pamela zoufale sledovaly jeho počínání, zatímco je démoni drželi stranou.
   „Nerozuměl jste mi snad? My dva se neznáme!“ Řekla důrazně, zatímco se pokoušela vymanit z moci zlého kouzla.
   „Tvá matka se jmenuje Eskara!“ Zahřměl.
   „Jak to víte?“ Dívku ovládla panika.
   „Tak přece. Řekl jsem, že démoni se nemýlí, Theiro! To je tvé pravé jméno a všichni v našem Řádu jsme tě pod ním znali. Až do té doby, než tvá matka zbaběle prchla. Čeho se bála? Ochránili bychom jí před tím mužem, který ji trýznil a pronásledoval, kdyby nám to byla řekla!“ Mario se rozohnil. „Místo toho opustila Ohnivý Řád a jeho rytíře. Měla se jako královna, všichni jsme ji měli rádi. Porušila naše pravidla a za to musela pykat. Naše kouzla ji pronásledovala, než nám zmizela za hranicemi nám známého světa, naší božské Erathie. Ale ona ještě pykat bude!“
   „Nevěřím Vám, snažíte se mi namluvit jen nějaké báchorky!“
   „Glende, dones mi hůl!“ Houkl na jednoho z démonů, který mu okamžitě podal dlouhý klacek, v němž Therese poznávala nefalšovanou magickou hůlku. Na její špici byla podobizna ďábla.
   „Co chcete dělat?“ Vyděsila se.
   „Zrušit starodávné kouzlo, které na tebe uvalila tvoje matka,“ pravil klidně.
   „Ale to je nesmysl. Má matka...“
   Nedořekla větu, místo toho se chytila za hlavu. Mario mezitím odříkal nějakou sáhodlouhou litanii v cizí řeči. Dívce se točila hlava, dělaly se jí mžitky před očima. Cítila se pojednou tak divně. Slyšela, jak Mischell s Pamelou křičí. Neviditelná síla ji odhodila a ona zůstala ležet na zemi. Mischell omdlela, Pamela s vykulenýma očima pozorovala dívčinu proměnu. Therese se nehýbala. Mario si toho byl vědom, přistoupil k ní, vzal ji za ruku a zvedl ji ze země. Pak s ní prudce zatřásl. Zděšeně ucukla.
   „Vítej zpátky, Theiro!“ Viděla na jeho tváři úsměv. Tvrdý pohled se proměnil. Náhle démon vypadal jako dobrosrdečný a laskavý muž. „Jdi se podívat k jezeru,“ vybídl ji. Neprotestovala, šla směrem, který jí ukázal. Sklonila se nad hladinou a...
   „Proboha!“
   Trvalo dlouho, než přestala křičet. V zoufalství, které právě prožívala, byla schopna provést cokoli. Nemohla se z té proměny vzpamatovat. Ona se jim skutečně podobala. Těm tvorům, co přišli z hlubin samotného Pekla. Patří k nim – k rytířům Ohnivého řádu. Roztřesenou rukou si sáhla na tvář a přejela rukou po žhnoucím pekelném znamení. Na hlavě nahmatala čertovské rohy. Kalhoty jí začaly být těsné. O chvíli později zjistila, že jí narostl ocásek, jaký mají malí čertíci. Vrátila se k těm divným chlápkům, zmatenější než předtím.
   „Teď jste spokojení? Je ze mě zrůda!“ Křikla na rozesmátého Maria.
   „Zvykneš si!“ Odsekl. „Už ses tak narodila. Tvá matka provedla hroznou ohavnost, když tě zaklela do lidského těla. Vypila jsi lektvar, který tě změnil k nepoznání. Kdyby se vrátila, odpustili bychom jí. Nepodala nám o tobě žádnou zprávu. Tvůj otec to těžce nesl, nechtěl už dál žít, když věděl, že už tě možná nikdy nespatří. Ale nyní byl trest vykonán, pomstili jsme jeho smrt.“
   „Drazí přátelé! Eskara zaplatila za svou zradu!“ Mezi démony to zlověstně zahučelo.
   Therese ztrácela rovnováhu. „Co je s mou matkou?“
   Mario vyštěkl slova, která jí projela srdcem jako nejostřejší dýka. „Byla velice mazaná čarodějka, opravdu. Myslím, že nepředpokládala, že se někdy vrátíš do svého rodného kraje. Ale stalo se a my zlomili její kouzlo. Její život právě vyhasl!“
   Vytřeštila na něj oči. Pak jí projela tělem vlna vzteku. „Zabils mi matku! Za to zaplatíš!“ Rozběhla se k němu s klackem v ruce a začala do něj zuřivě bušit. Pak se zhroutila na zem. Jeden z démonů jí položil ruku na čelo.
   „Má horečku, Mario. Možná nepřežije svou proměnu.“
   „Vezměte ji do ležení! A pak ať se děje vůle osudu.“ Posmutněl. Poté se vzchopil a přešel ke dvěma lidským stvořením, jediným ve skupině. „Než se vaše přítelkyně uzdraví, musíte zůstat s námi!“ Řekl to takovým tónem, že dívky ani nenapadlo odporovat. Odcházely s ním do tábora rytířů Ohnivého řádu bez jediného slova. Co všechno ještě život přinese? Prozatím to nechtěly vědět...

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce