Skřetí doupě

vloženo: 01.12.2008   
počet zobrazení:   

   Prchali stále do kopce. Běh je unavoval, ale nechtěli zpomalit. Otec Peter, matka Elaine a dcera Franceska. Když v dáli před sebou spatřili jeskyni, věděli, že mají vyhráno. Za sebou už neslyšeli zlostné prskání prapodivných ještěrek. Peter White se na okamžik zastavil a do oka mu padly silné větve, kterými by se mohli ohánět. Neměli koneckonců žádnou zbraň, zatímco ještěři vlastnili oštěpy.
   „Zdá se, že jsme je setřásli.“ Vydechl rozradostněný otec a dal své manželce a dceři do ruky silné kusy dřeva, správně tvarované klacky připomínající hole.
   „Když ti bude hrozit nebezpečí, mlať do všeho kolem sebe, zlatíčko.“
   „Ano, tati, udělám to.“ Přikývla Franceska.
   „Zbavili jsme se jich, Petere?“ Zeptala se starostlivě Elaine.
   „Není o tom pochyb, miláčku. Půjdeme dovnitř.“
   Jeho žena neprotestovala. Vešla do jeskyně držíc dcerku za ruku. Byla obrovská a prostorná, se spoustou chodeb.
   „Kam teď?“
   „Nevím, drahá. Zkusíme třeba tu chodbu vpravo.“
   Byla trochu užší než ty ostatní a stěny nepropouštěly moc světla. Vešli příliš hluboko do jeskyně, než aby se mohli vrátit, když už neviděli na krok. Zato oči ve tmě si jich dobře všímaly, mnoho párů zvědavých očí. Drobné potvůrky, které trochu prskaly a kvičely. Skřeti!
   „Petere, já nic nevidím!“ Stěžovala si Elaine.
   „To ani já, miláčku,“ odsekl její manžel. Fraceska se držela maminky a také vůbec neviděla na cestu.
   „Měli bychom se vrátit.“
   „No dobrá, ale kudy?“
   „Musíš se obrátit!“ Zvýšila hlas roztrpčená manželka. Promíchali se mezi sebou a s notnou dávkou námahy si vyměnili místo. Pan White teď směřoval zpět k místu, odkud přišel. Mrkající oči považoval za blikající světýlka. Náhle přes něco upadl a svalil se na zem. V té chvíli mazané malé oblůdky zaútočily. Vrhli se na ubohého Petera a donutili ho zůstat ležet na zemi. Další už chňapaly po Elaine a malé Francesce.
   „Mamí, co je to?“
   „Nevím! Prostě to nevím!“
   Žena se zuřivě snažila dostat ze sebe cizí nenasytné pracky. Neodvážila se použít klacek, aby netrefila dcerku. Ta zase hledala místo, o které by se mohla opřít. Skřeti byli vytrvalí a jejich úsilí nakonec přineslo užitek.

   Dareios a jeho bojovníci se nevzdávali. Všichni byli vynikající stopaři. Mladý a dosti zkušený ještěr velmi dobře chápal, že cizinci v jeho domovině snadno zabloudí a snad si ani oni sami neuvědomují, co všechno jim tu může hrozit za nebezpečí.
   „Napadli nás, to je chceš hledat?“
   „Ano. Hory jsou nebezpečné. Od poslední výpravy mého otce se to tu hodně změnilo,“ zavrčel Dareios. „Nenecháme je na holičkách! Jen pokud je chytíme, můžeme zjistit víc!“
   Ještěr v chlupaté vestě, kterého všichni oslovovali jako Stopař, zavětřil a hnal se k jeskyni. Skupinka ještěrčích lidí vešla odhodlaně dovnitř s napřaženými oštěpy. Několik se jich na chvíli vytratilo, aby zhotovili a zapálili pochodně. Uvnitř museli být obezřetní. Došli na rozcestí, měli možnost jít do třemi směry.
   Stopař si sáhl na čenich a znovu nasál vzduch. „Cítím skřetí smrad,“ ušklíbl se.
   „Snad ještě není pozdě!“ Doufal Dareios. „Na skřety!“ Zamával oštěpem a vyběhl s rozžatou pochodní za Stopařem do tmy. Ostatní ho následovali.

   Potměšilí skřeti omráčili rodinu svými důmyslnými zbraničkami. Odnesli je jednoho po druhém do svého doupěte. Jejich nevýhodou byl výrazný pach, který zanechávali všude, kde se objevili. Tohle nebyli jedni z těch civilizovaných tvorů Erathie. Neuměli obchodovat, učit ani přesvědčovat ostatní o své pravdě. Jen bojovat a zabíjet. Lidé byli pro ně lovná zvěř, stejně jako ostatní národy v Erathii.

   Peter White se probudil a první co udělal bylo, že si sáhl na hlavu, která mu třeštila. Okamžitě proti němu malí tvorečkové napřáhli z jedné strany sekerky, z druhé kopí, speciálně upravená pro svou potřebu.
   „Co to?“ Zarazil se a zíral na ty zvláštní tvorečky. Většina měla zelenou barvu. Na sobě neměli téměř nic, jen pár svršků, které jako by zrovna někdo vytáhl z popelnic. Syčeli a prskali, jedno kloudné slovíčko jim z papuly nevyšlo. Peter se pokusil navázat kontakt. Bleskurychle se zvedl a rozpřáhl ruce. Ukázal na sebe a řekl: „Zdravím. Já... Angličan. Chápete?“
   Nezdálo se, že by mu rozuměli. Začali skřehotat ještě hlasitěji. Na druhé straně osvětlené chodbičky se krčila Elaine v krátké a už značně poničené sukni a držela malou Franie na klíně.
   „Co chtějí, mami?“ Franceska si ty zvláštní tvory prohlížela se zájmem.
   „Netuším, holčičko. Ale... nevypadají moc přátelsky.“
   Skřeti nerozuměli Whiteovým a oni zas nemohli pochopit jejich slova. Bylo nasnadě, že brzy dojde ke konfliktu.
   „Co s nimi, vůdče? Stáhneme je z kůže, jak se původně plánovalo?“
   „Ten velký bude zajisté tučný!“ Přikývl další ze skupinky. Vycenili zuby a se svými drobnými zbraničkami se přibližovali k nic netušícímu Peterovi.

   „Odhoďte zbraně!“ Ozvalo se těsně za skřetími bijci. Dareios hodil svůj oštěp a ten probodl skřeta, co stál nejblíže. Z chodby začali vybíhat ještěrčí bojovníci, odháněli skřety a několik jich pobyli. Elaine držela Francesce ruku před očima a nechápavě sledovala ten masakr. Skřeti vyděšeně syčeli a pomalu se vytráceli.
   „Zmizte, pacholci!“ Křikl za nimi Dareios.
   Stopař pustil posledního skřeta, kterého držel za nožičky, na zem. Sotva se zmátořil, vyběhl za ostatními. Peter si stoupl před manželku a dceru, odhodlán je bránit do posledního dechu. Ohlížel se po nějaké zbrani. Ještěr už na něj ale mířil zvláštním lehce zahnutým klackem. Cosi zamumlal a Peter najednou začal chápat, co mu říká, avšak Dareios si byl dobře vědom toho, že kouzlo potrvá jen dočasně. Sklonil hůlku a ukázal na pobité skřety. „Měli jste opravdu veliké štěstí!“ Ušklíbl se a udělal tak výmluvný posunek, že Petera až zamrazilo.
   „Já... asi bych teď měl říct děkuju.“ Zamumlal Peter a trochu se zastyděl.
   „Ne všechno, co vypadá odporně, je zlé, že?“ Rýpl si Stopař.
   „Omlouvám se. Mohl bych si teď promluvit s rodinou?“
   Dareios přikývl. „Řekni jim, že tvé rodině neublížíme. Vy tři teď půjdete s námi do města. Nemějte strach, ochráníme vás.“
   Whiteovým nezbylo, než přikývnout a vydat se s bandou ještěrek pryč ze skřetího doupěte.

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce