Tajemné hory trpaslíků

vloženo: 11.08.2008   
počet zobrazení:   

   Před několika dny se v říši Elfů slavila velkolepá svatba. Dcera krále Erutana Tiala si konečně vyprosila souhlas s tak nerovným sňatkem. Jejím vyvoleným se stal trpaslík Dereck, syn velitele stráží Lesní říše. Musela využít veškerý svůj um, aby otce přesvědčila o správnosti svého rozhodnutí. Nakonec se jí to podařilo a ona byla konečně šťastná.
   Před několika dny nastoupila na trůn namísto otce. Ten se rozhodl jít na odpočinek a jen sledovat počínání své „nezdárné“ dcery. Prozatím neudělala chybu, vedla si dobře a Dereck také svědomitě plnil povinnosti nového krále říše Elfů.

   Tu noc pozorovala stále ještě mladičká Tiala hvězdy. Četla v nich jako v otevřené knize. Tato četba v noční obloze však nebyla vůbec příjemná. Zachvěla se. Nepříjemně ji zamrazilo v zádech.
   Dalšího dne usedla jako obvykle na trůn v přiléhavém bělostném rouchu. Tentokrát nebyla usměvavá a přívětivá na každého v paláci. Naopak z ní čišela hrůza.
   Její starostlivý manžel se k ní naklonil. „Copak se stalo, miláčku? Špatná znamení?“ Neodpověděla, jen nepřítomně zírala před sebe. Náhle se skácela na podlahu. Dereck k ní přiskočil a zvedl ji.
   „Má sestra Mellisa je mrtvá, vím to.“ Zachvěl se. Elfové se ve svých proroctvích ještě nikdy nezmýlili. Zanedlouho za nimi přišli i Tialini rodiče – Erutan a Lillian. Mladý trpaslík je ještě nikdy neviděl tolik smířené s osudem. Stále tomu ale odmítal uvěřit.
   Tiala s ním několik dní nepromluvila. Potřebovala být sama a on to chápal. Když nakonec přiletěl holub z dalekého kraje se zprávou od Tialiny starší sestry Mellisy, i jeho zabolelo u srdce. Otec mu o ní dlouho vyprávěl. Byla krásná, ale vábila ji touha po dobrodružství. Odcestovala s výpravou erathijského dobrodruha, který chtěl poznat svět za hranicemi rodné země. Zalíbilo se jí v Novém světě, zamilovala se do tamějšího chlapce a zůstala s ním. Odmítla se vrátit domů a přestože byli její rodiče rádi za dceřino štěstí, nikdy se s jejím odchodem úplně nesmířili. Krátce poté tragicky zesnul jejich jediný syn Erutan, v boji o záchranu království, a jim zůstala jen Tiala, nejmladší dcera. Tolik se o ni báli, že jí sledovali ostřížím zrakem. Vzepřela se jim a zařídila si život podle svého. Nakonec však splnila otcovo očekávání, nastoupila na trůn a spravedlivě vládla. Nikdo jí nemohl vyčítat vůbec, ale vůbec nic.
   Dereck přinesl své milé sestřin dopis. Nedočkavě přehlédla papír očima. Měla pravdu. Sestra psala, že se s manželem a dvanáctiletou dcerkou stěhuje zpět domů. Nalodí se na nejbližší plavidlo a tajnou chodbou vstoupí do království zapovězeného cizím očím. „Chtěla se vrátit domů Derecku,“ zašeptala Tiala a v očích se jí zaleskly slzy. „Odcestovala s manželem a dcerou. Jejich loď ztroskotala, hvězdy mi to pověděly. Nevěřím všemu, co jsem z nich vyčetla, ale stále je naděje. Další princezna z rodu Nialinů žije, jediná z rodiny přežila katastrofu. Mellisina dvanáctiletá dcera.“
   Náhle neměla chuť dál zůstávat královnou. Musí sestře splnit poslední přání. „Vydám se do té cizí země a přivedu to dítě domů. Má v sobě elfskou krev, zaslouží si jednoho dne usednout na trůn, tak jak to měla učinit její matka.“ Sklonila se ke svému muži, který ji vášnivě políbil.
   „Nechci, abys teď odešla! Co když se ti něco stane? Vždyť... teď jsme konečně oba šťastní... nechci o tebe přijít.“
   „Nemůžeme se vzpírat osudu, Derecku,“ zašeptala Tiala a hlas se jí třásl. „Pokud si bohové přejí, abych znovu dosedla na trůn, dopřejí mi vrátit se. Nesmíme ztrácet naději.“
   „K čertu s vašimi bohy! Nepůjdeš sama! Půjdu s tebou!“
   Dotkla se jeho tváře a cítila, jak celý hoří. „Ne, ty musíš zůstat. Tvá péče teď patří království. Udržuj mír. Já se vrátím...“
   Nikdo ji nedokázal zadržet. Nasedla na věrného koně Sarca a vybrala si k sobě družinu.
   „Kam chceš jít? Neznáš cestu!“ Snažil se ji Dereck na poslední chvíli přivést k rozumu.
   „Existuje jediná cesta! Trpasličí hory!“ Tiala věděla, co musí udělat. Pokud nedokáže přivést malou Mellisu do domova, jenž nikdy nepoznala, ona, nedokáže to nikdo z erathijských. Pro svou neteř se musí vypravit sama, jen s hrstkou věrných, kteří ji budou chránit.

   Vybrala si malou skupinku trpaslíků, kteří ji měli doprovodit k horám a vrátit se pak zpět do Astralenu, hlavního města říše Elfů. Jejím průvodcem měl být mladý démon Paddy, který se zúčastnil první výpravy za hranicemi Erathie jako malý chlapec, nosič. Vyrostl z něj urostlý, sotva pětadvacetiletý mladík. Tiala si ho vybrala kvůli nabytým zkušenostem o těch cizích lidech. Ano, věděla, že za pomyslnou hraniční čarou žijí lidé, podobní Vanesilanům, avšak tolik se od nich liší. Slyšela zvěsti velice znepokojivé a nedokázala si představit, jak by budoucí královna Lesní říše žila v tak nebezpečné zemi, kde se k sobě lidé chovají jen a jen nepřátelsky.
   Démon Paddy ji doprovázel velice rád. Před několika lety se ubytoval s rodinou v Lesní říši a své nové královně věrně sloužil. Měla k němu důvěru, ona i Dereck. Sám jí navrhl, aby ho přibrala do skupiny. Nakonec se smířil s tím, že jeho čekají povinnosti a dobrodružství zůstává jeho milované Tilly.
   Vyrazili ze bran města Astralenu až pozdě odpoledne. Cesta k Trpasličím horám vedla přes tři království, až na samý okraj Erathie, do míst, která nikdo ještě pořádně neprozkoumal od doby, kdy z nich trpasličí válečníci utekli. Prý tam strašilo něco temného a hrůzostrašného, pro co neměli pojmenování.

   Už několik let se dařilo udržovat po celé Erathii mír, klid a vzájemnou toleranci. Hodně se o to zasloužili právě Elfové a vanesilská královna. Ohnisko nepokojů uvnitř Prokleté země bylo rozdrceno a všichni se těšili na poklidný spokojený život.

   Cesta probíhala klidně. Démoni z Prokleté země je vítali a někteří jim dokonce prokázali úctu. Ještě nedávno totiž trpěli pod strašnou nadvládou kruté vládkyně, jež naštěstí už opustila tento svět.
   Cesta trvala několik dní, byla hrbolatá a místy skoro neschůdná. Tiala přesto neztrácela naději, že dorazí k cíli. Trpaslíci z její družiny byli nevrlí, protože potraviny rychle docházely a oni se neskutečně nudili. Paddy svou královnu utěšoval, že tak je to na každé výpravě. On sám to zažil na vlastní kůži, jako malý chlapec. Často jí vyprávěl vše, co si z té cesty zapamatoval. Slavný erathijský dobrodruh byl zděšen natolik, že v cizí zemi pobyli jen velice krátce.
   Putování pokračovalo. Už zbývalo překročit hranice jediného království, jejich poslední zastávky před příchodem do Trpasličích hor. Ačkoli mohla zastavit, aby se zeptala, jak se daří královně, její dceři a jejímu dávnému příteli, neučinila tak. Jen nakoupila další potraviny na cestu a pobídla koně do klusu.

   Trpasličí hory byly obklopeny obrovskými plochami bahnité vody, neprobádanými močály. Tiala znejistěla. Kudy se dostanou za hranice Erathie? Nikde neviděla jedinou možnost, jak se dostat přes tu hromadu bahna. Kdo by nesprávně vykročil, utopí se v močálu.
   Zaskočil je neznámý muž, který doslova vylétl z křoví. Vypadal divoce a nebezpečně. Vlastně to nebyl přímo muž. Jeho tělo bylo obaleno pevnou a tvrdou modrozelenou kůží a pokryté šupinami. Něco v jeho očích prozrazovalo lidství, přestože vypadal jako obrovská ještěrka. Tiala proti němu napřáhla svou magickou hůl. Vyčkávala. Znala mnoho příslušníků jeho rasy, ale tento muž byl pro ni velkou neznámou. Její společníci na něj také namířili zbraně. Ještěr se tvářil nelítostně. Syčel a prskal, snad se je snažil zastrašit. Nakonec promluvil lidskou řečí. Skupinka byla tak překvapená, že všichni do jednoho upustili své zbraně do trávy.
   „Dárl, jméno mé. Co vás přivádí až sem?“ Zkoumavě si je prohlížel, obzvláště tři svalnaté trpaslíky. Ti jediní neměli koně, odmítli na nich cestovat a v plné zbroji běželi za svou vládkyní a průvodcem z rodu démonů. „Hm, trpaslíci. Dlouho už tu nebyli. Co je sem nyní přivádí?“ Mumlal si pro sebe a přitom sledoval jejich reakce. „Dohnala je nějaká strašlivá pravda, že znovu zatoužili spatřit nádherné kamenné síně a navrátit se domů? Či trpí nedostatkem a vrací se pro zlato, které potlačuje rozum?“
   Tiala myslela, že ještěr je pomatený. Opatrně k němu vykročila, hůlku stále napřaženou. Mluvila pomalu a zřetelně. Sdělovala mu, že nikdo proti němu nepozvedne zbraň a nepokusí se ublížit mu.
   Dárl se otřepal. „Slečinko, nejsem žádný hlupák!“ vyštěkl. „Nevím sice, co tu pohledáváte, ale rozhodně se mnou nemluvte jako se zvířetem!“
   Tiala zachovala chladnou hlavu. „Opravdu se omlouvám, že to tak vyzní, ale působil jste na nás právě takovým dojmem.“ Odmlčela se a pokračovala: „Hledáme cestu do Trpasličích hor. Musíme se nutně dostat za hranice Erathie.“
   Ještěrovi svitlo. „Jako ta předešlá výprava? Vrátili se jako roztřesení ratlíci. Ale ne všichni. Ta krásná Elfka už s nimi nebyla.“
   „Jak... o tom víte?“ Zarazila se Tiala.
   „Ha! Kdopak si myslíte, že je dovedl až k utajenému vchodu, který po sobě zanechal ten cestovatel z ciziny, Algernon Francis? Já, slečinko, nikdo jiný! Můžete si být třeba královna všech královen, i když vy na to vůbec nevypadáte, neposlouchám příkazy! Pokud chcete pomoci, poproste!“ Zašklebil se a zkroutil obličej do posměšné grimasy. Tilly chtěla opatrně namítnout, že doopravdy je královnou své země, avšak pak si musela v duchu přiznat, že by to nebylo k ničemu. A navíc chtěla cestovat nikým nepoznána. Oslovila trpaslíky jménem a požádala je, aby se navrátili domů.
   „Nenecháme Vás jít samotnou, Paní!“ Odporovali jí její vlastní muži.
   „Nebudu sama. Paddy se mnou zůstane. A ta výprava je příliš nebezpečná. Raději zemřu já, než bych dala v sázku život svých mužů!“
   „Královna je zkrátka paličatá. Vůbec jste se nezměnila,“ pravil jeden z trpaslíků. „Nechť Vás Štěstěna provází!“ Všichni tři se uklonili a vraceli se domů.
   Ještěr nedal nijak najevo překvapení. Jistě, v té Elfce bylo cosi ušlechtilého, ale nikdy by nevěřil, že tak mladá dívka může být královnou. Mohlo jí být tak osmnáct let, i když se mohl mýlit. Elfové bývají totiž věčně mladí. Paddy stiskl muži ruku a zavrčel, že pokud se jeho velitelce něco stane, je on synem smrti. Ještěr se nezalekl, byl už zvyklý na ledacos.

   Bezpečně je provedl zákeřnými močály, ukázal jim krásu trpasličích jeskyní a přivedl je až k úzké proláklině, která měla být oním vchodem do Nového světa. „Tak a teď už jen stačí sklouznout dolů.“ Ukázal Dárl a odplivl si.
   „Je to bezpečné?“
   „Nemějte obavu, slečinko, není to daleko k matičce zemi. Viděl jsem, jak se Vaši soukmenovci zvedali ze země a volali díky.“ Chystala se sklouznout do prohlubně, když vtom ji chytil za ruku. „Nejdřív chci slib!“
   „Jaký, pane?“
   Ještěr pomalu převaloval jazyk v tlamě. „Že mne vezmete s sebou. Tam do těch dálek. Chci poznat něco nového! Sice už nejsem tak mladý a silný, ale budu jistě prospěšný.“
   Tiala se obrátila k mladíkovi, jemuž z vlasů trčely neposlušné čertí rohy. „Paddy, co myslíte?“
   „Někdy je lepší, aby bylo víc osob pohromadě. Nevíme o těch zvláštních lidech nic, královno. Mohou být nebezpeční a tenhle ještěr umí zacházet se zbraní.“ Tenhle argument musela Tiala uznat. Dárl je mnohokrát zachránil před skrytým nebezpečím. Jeho nástrojem ke shánění obživy a věrným ochráncem jeho existence se stal... kyj.
   Elfka nakonec svolila. Ještěr se blýskl dobrým vychováním a po skluzavce se spustil první. Přežil! To bylo znamení, že tam dole nic nebezpečného není. Když se Paddy s Tilly spouštěli do vymletého koryta, jež se svažovalo, až vytvořilo jakousi zrádnou skluzavku, museli dávat pozor, aby se neporanili o své zbraně. Ještěže instinkt poradil Elfce, že má poslat koně domů. Trpaslíci je s sebou odvedli.
   Ocitli se všichni na studené tvrdé zemi. Kolem nich byla jen pustina a vůbec nic živého. Možná to byla země mrtvých. Ale ne, vždyť tu žijí živí lidé. Slunce pražilo, museli si zaclonit oči. Posbírali svůj skromný majetek a vydali se na cestu do neznáma.

   Možná se už nikdy zpátky nevrátí...

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce