Tajná láska s Hraničářem

vloženo: 21.12.2007   
počet zobrazení:   

   Jennifer se dívala z okna ženského kláštera. Už dlouho měla pocit, že sem nepatří. Tohle v ní probudil on – Eric. Jen četla jeho dopisy, ale nikdy ho neviděla. Proč ho zajímala zrovna ona? Čím byla tak výjimečná, že si z tolika dívek vybral právě ji? Ale ona se tomu bránila. Tohle se nikdy nemělo stát!
   Četla jeho dopisy stále dokola. Vždy si ale dávala pozor, aby ji nespatřily sestry nebo ctihodná matka představená. Nejdřív potkala to čertovo kvítko, o němž neměla tušení, jak se dostalo dovnitř kláštera, přímo ke zpovědnici. Jak ji učily jeptišky, měla by ho boží láska vyhnat. Nebál se ani křížku na jejím krku, když se ho pokusila odehnat. Ten zvláštní chlapec, mladičký démon, si s ní chtěl povídat. Vůbec ho nezajímalo, že je zaslíbena Bohu. Nechápal, že musí odejít, že tu není vítán. Horečně tenkrát uvažovala, co by se stalo, kdyby ji tak přistihla sestra Katarina. Jistě by zas schytala pořádný výprask. A v podstatě za nic. Vždycky na ni byla zlá a nikdy jí neřekla proč. A protože byla abatyšin miláček, drahoušek a její všecičko, nejvěrnější z věrných, nesměla si na ni ani stěžovat. Vždy to bylo osudné jí.

   Ericovy dopisy se objevily zcela nečekaně. Nikdy mu nemohla na žádný odepsat, protože nevěděla, kde bydlí. Nezdálo se ovšem, že by to jejímu neznámému ctiteli vadilo. Dopisů přibývalo a každý byl vroucnější a laskavější. Možná ji tajně sledoval, ale jak by mohl? Klášterní zdi jsou pevné a tajemství nepropustí.
   Nebyl čas teď o tom přemýšlet. Brzy přijdou sestry, aby oznámily večerku. Pak se možná zase vytratí pod rouškou tmy na terasu. Nebo... ne, dnes ne. Musí si rozmyslet, co je pro ni důležitější. Zda úděl, kterému ji předurčili, nebo Eric.
   Psal jí tak hezké věci a přitom ji nikdy neviděl, nemohl ji vidět. Spoustu krásných slovíček, která jí zaplňovala srdce zvláštní touhou. Nemohla to říct nikomu, dokonce ani ctihodné matce představené. Jistě by z ní zas vyháněly ďábla. Necítila ho v sobě, nebyla posedlá a nerouhala se Bohu. Byla jen... jiná než ostatní novicky. A Eric to věděl. Nabádal ji v posledním dopise, aby minulost hodila za hlavu a žila jen přítomností. Chtěl, aby s ním utekla.
   Možná žádný útěk nebude třeba. Třeba ji pustí sestry, až jim to oznámí. Budou rozumné a nechají ji svobodně odejít.

   „Proč jsi se mnou chtěla mluvit, Jennifer? Mše se přece koná až zítra.“
   Dívka s kaštanovými vlasy a pronikavýma modrýma očima sbírala síly k tomu odvážnému kroku. „Chtěla bych odejít, ctihodná matko představená. Nepoznala jsem rodinu, chci vyhledat své příbuzné. Najít sama sebe!“
   „Ne!“ Rázný hlas abatyše zazněl místností. „Nebudu ti to už víckrát opakovat, Jennifer Rayliová! Tví rodiče byli hříšní a my si tě vzali k sobě. Sem patříš a jsi odsouzena k službě Bohu. Copak to pro tebe není dost? Musíme tě živit...“
   „... šatit, dávat ti lásku a péči...,“ Jennifer se protáčely panenky. Tuhle řeč slyšela snad už tisíckrát a pořád jí lezla na nervy.
   „Ať už tě nikdy nenapadne podobná hloupost, dítě! Nechci už o tom slyšet!“
   „Buďte ujištěna o tom, že víckrát už to neuslyšíte,“ zahuhlala Jennifer a propálila svou „ochránkyni“ pohledem.

   Bylo rozhodnuto. Nezůstane na místě, kde jí všichni dávají najevo, že je hříšná a musí žít v čistotě. Někde musí být líp, snad ještě existuje svět bez tyranie. Kromě zdí kláštera a přilehlého kostelíka nespatřila nic ze země, ve které žila už tolik let. Neměla nic, co by jí patřilo. Jen nepěknou památku po tom démonovi, co jí kdysi navštívil. Když se jí konečně podařilo zahnat ho, přičemž celou podlahu zacákala svěcenou vodou, nechal po sobě potrhané oblečení. Stačila ho naštěstí schovat dřív, než ji objevila sestra Katarina. Tak příšerný povyk ještě nikdy nespustila. Dívka si nemohla sednout několik dní a záda měla samý škrábanec. Naštěstí tenhle příšerný zážitek byl už dávno za ní.
   Navlékla si cizí plášť a potrhané kalhoty. Jestli chce prchnout, nesmí ji nikdo poznat. Pečlivě ukryla dopisy pod oblečením a dávala pozor, aby jí nikde nevypadly. Cesta nebyla jednoduchá. I když by byla přísahala, že spatřila sestru Katarinu přinášet do pokoje matky představené mešní víno, neměla žádný důkaz o tom, že by ty dvě postarší ženy po nocích upíjely Kristovi životadárnou krev nebo prostě v noci nenasávaly víno a nezpily se do němoty. Stále ale pro ni představovaly obě nebezpečí. Štěstí jí přálo, aby se bez nehody dostala na terasu. Chystala se spustit na horní větve nejbližšího stromu a sešplhat dolů, když tu zpozorovala ve tmě oči. Kdosi k ní natáhl ruku. Dotkla se jeho tváře. Byl to chlapec, mladý a když ji nechal sáhnout na kštici bujných vlasů, sjela jí ruka dolů a nahmatala zašpičatělé ucho. Eric byl tedy Elf.
   „Rozhodni se. Nemůžeme tu být dlouho Jenn. Půjdeš se mnou?“ zašeptal hlasem tak drsným, až ji zamrazilo. Na okamžik zaváhala, zda se rozhodla správně.
   Pak ale přikývla. „Ano.“
   Chytil ji za ruku a pomohl jí sešplhat. Pak utíkali spolu lesem, dokud pro ně nenašel vhodný úkryt před divou zvěří. Celou tu dobu jen cítila jeho ruku ve své, ale neviděla mu do tváře, jen sledovala ve tmě jeho nepřirozeně žluté oči. Uložil se ke spánku s rukou položenou na jejím rameni. Doběhli do nějaké jeskyně, kde měl schované přikrývky. Usnula a on ji ještě chvíli pozoroval. Bál se, jak zareaguje, až ho spatří za denního světla. Ulevilo se mu však, že ve svém pokoji zanechala společně s nepohodlným oděvem božích služebnic i křížek, který obvykle nosívala na krku. Viděl ji mockrát, ale nedal jí najevo, že je ten, za koho jej měla. Bál se, jak by reagovala.
   Svítalo. Rozespalá dívka otevřela oči. Matně si vzpomínala na včerejší zběsilý úprk z kláštera. Chtěla vidět, komu se vlastně zaslíbila. Stál u vchodu do jeskyně a pozoroval východ slunce. Doběhla k němu a on se otočil. Ztuhla. Kštice ohnivě rudých rozčepýřených vlasů zakrývala uši zahnuté a zašpičatělé. Na hlavě objevila čertovské růžky a v záplatovaných kalhotách byl schován ocásek. „Ne... ty ne!“ vykřikla zoufale.
   „Podívej se na mě! Já jsem takový... viděli jsme se už mockrát, jen jsem ti nechtěl říct, kdo jsem. A víš proč? Bála ses mě, zavrhovala. Chápal jsem to.“ Jeho žluté oči podobné zvířecím se vpíjely do jejích modrých studánek. „Jistě, jsem démon. Napůl pekelník, napůl Elf. Zní to bláznivě viď? Pochopím, když mi nebudeš věřit. Vyrůstal jsem v rodině Druidů, vyslali mne na cestu k sebepoznání. Můj strýc je Hraničář, naučil jsem se od něj vše o divočině, stopování zvěře a přežití v přírodě. Neptej se, jak jsem se dostal do tvé blízkosti. Jednou se to dozvíš. A teď se ptám – chceš se mnou odejít a poznat můj domov?“
   Jennifer se na něj dívala a mlčela. Neměla na výběr. Od kláštera byla už dost daleko a nechtěla vědět, co by ji čekalo, kdyby ji chytili. Navíc... teď mohla poznat svět, o kterém nikdy neslyšela nic dobrého. Řádové sestry ji udržovaly v naprosté nevědomosti. Ale proč? Elfové, démoni, koho dalšího tu ještě potká? Země kolem ní se jmenovala Erathie, ani to nevěděla. Pro ni byl důležitý a známý jen Vanesil, království, kde klášter stál. O existenci dalších podivuhodných zemiček neměla nejmenší tušení.
   Stiskla mu ruku na znamení souhlasu. Putovali spolu a on ji seznamoval se vším, co bylo nové. Nevycházela z údivu. Když ji poprvé zahlédl, jen čirou náhodou, nemohl z ní spustit oči. Vrhl se kvůli ní do nebezpečí, které mu mohlo způsobit nesnesitelnou bolest. Odvážil se do božího domu, přestože smrt na něj číhala na každém kroku. Fascinovala ho svou naivitou a upřímností. Přesto podvědomě cítil, že v ní je ještě něco víc, co ho přímo magicky přitahuje.
   Nechal svůj oštěp opřený o strom a odešel lovit, jen s lukem a šípy. Instinkty mu pomáhaly vystopovat zatoulanou zvěř. Jennifer si mezitím prohlížela jeho zbraň. Znenadání uklouzla po kluzké půdě a poranila si ruku o ostří. Z rány prýštila krev. Zavřela oči a potlačila bolest. Náhle vyjekla překvapením. Všude kolem ní bylo plno vody. Eric se přiřítil, jak mohl nejrychleji. Uslyšel její výkřik. Přiložil jí hojivou bylinku na ránu a zamumlal několik slov v jazyce, jemuž nerozuměla.
   „Co to bylo?“ zeptala se, když se rána jako zázrakem zacelila.
   „Kouzlo,“ odpověděl se smíchem. Pak si uvědomil, že se oba brodí ve vodě. „Kde se tu vzalo tolik vody?“
   „Nevím, opravdu. Najednou se objevila, odnikud.“
   Nezlobil se. V očích mu vesele zasvítilo. Měl pravdu, protože nikdo jiný v okolí nebyl. Způsobila to ta dívka. Byla stejná jako on – čarodějka.

   Putovali spolu dlouho a jedno překvapení střídalo druhé. Ale to hlavní mělo teprve přijít. Seděli na zemi a pozorovali hvězdy. Už dlouho mu chtěla něco říct, jen neměla odvahu. Nechala dopisy na terase, opustila všechny vzpomínky. Eric byl její přítomnost a ona ho začínala mít ráda.
   „Jsem moc rád, že jsi se rozhodla mě následovat,“ promluvil chlapec do ticha. „I když chápu, že tě to muselo stát hodně sebezapření. Jeptiška se přece nesmí zaplést s pekelníkem.“
   Musela se smát. Byl tak vtipný a přitom vážný. A ona... byla vážná pořád. „Ericu já... zůstanu s tebou, když si to budeš přát. Nevidím v tobě nepřítele.“
   „Opravdu? Ty by ses nebála se mnou žít až do konce svých dní?“ Nevěřil vlastním uším.
   „Ano. Nechci se vrátit, chci zůstat tady... s tebou.“
   Objal ji kolem ramen. Pak se postavil a vzal dívku do náručí. Cítila teplo jeho těla a bylo jí příjemně. Jemně ji postavil na zem, sklonil se k ní a jejich ústa splynula v prvním něžném polibku. Mladá čarodějka a životem zkoušený hraničář zaprodali svá srdce lásce...

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce