Upíří slavnosti měsíce

vloženo: 01.12.2008   
počet zobrazení:   

   Zralá žena a milující matka tří dětí seděla na zahradě a pozorovala své ratolesti. Zde na panství rodiny Interiů byla neskonale šťastná a démon Lucien byl ohleduplný a milující manžel. Syn Edmund byl z dětí nejstarší, už uplynul šestý rok jeho života. Měli ještě dvě dcery – tříletou Natálii a pětiletou Marisu. Lucien Interio byl tolik pyšný na svou rodinu. Po tom všem, co měli mladí manželé za sebou, se skutečně těšil z pohody rodinného krbu.
   Nikdy nezapomněl, jak si svou lásku musel vybojovat a zbývalo jen málo a on by zničil ten krásný cit. Nelitoval, že v poslední chvíli prohlédl lsti temné královny a vymanil se z jejích spárů. To Amellisan mu tehdy ukázala, pro co stojí za to žít!
   Amellisan Serenová opustila svou matku Beatrice a starší sestru stejného jména a přijala jméno rodu Interio a Satanská rada nenamítala nic proti tomu, aby se sňatek uskutečnil. Stala se jednou z nich a nelitovala. Poprvé měla možnost poznat skutečnou a vřelou lásku rodiny. Lorelai Interiová, Lucienova matka, se stala její přítelkyní a byla opravdu vzornou tchýní. Služebná Anabell milovala děti a společně se o ně ty dvě dosud mladé ženy staraly. Amellisan byla upírka a měla své potřeby, ale rodina by nikdy nedopustila, aby se jí něco zlého přihodilo. Přijali ji mezi sebe a ona jim oplácela jejich lásku, jak jen nejlépe mohla.

   Poštovní holub přinesl dopis. Amellisan ho zvědavě otevřela. Byl od její tety Hortenzie. Ano, každých pět let se konaly Slavnosti měsíce, jak jen mohla zapomenout? Sestře jejího otce ale paměť sloužila velice dobře. Jen jí trochu vrtala hlavou, jak zjistila tetička, kde teď bydlí.
   Váhala, jestli se s tím má Lucienovi svěřit, ale nakonec si v duchu přiznala, že mu to dřív nebo později musí povědět. Nebude otálet! Řekne mu to hned.

   „Přišel dopis od mé tety Hortenzie. Zve mne na nejdůležitější ze všech upírských obřadů – na Slavnost měsíce.“
   „Ano. Ale to je skvělé. Přichystám jídlo na cestu.“
   Amellisan ho chytla za rameno. „Nemůžu tě vzít sebou.“
   „A proč ne?“ Opáčil její manžel.
   „Neznáš mou tetu Hortenzii. Je zahořklá, uštěpačná a netoleruje přítomnost cizích ras na slavnosti. Nemůže ovšem zabránit tomu, abychom se my upíři zaprodali příslušníku jiného národa. Koneckonců ani já sama nejsem čistokrevná, ale napůl člověk.“
   „Vždyť já vím, Amellisan.“ Špitl a přitiskl si ji k sobě blíž.
   „Vyčiní mi za to, že jsem si tě vzala, ale jsem na to připravená. Nikdy v životě bych se tě nevzdala, Luciene. Jen tě teď žádám, abys pochopil, proč nemůžeš jet se mnou.“
   „A co děti? Můžeš s sebou vzít některé z nich?“ Zamračil se.
   Věděla, že jí naznačuje, že ho označila za křížence. Ale zákony Slavnosti měsíce byly v tomhle neúprosné a tetička Hortenzie je úzkostlivě dodržovala, do puntíku přesně.
   „Jen Natálii. Edmund je celý po tobě a Marisa má něco z nás obou.“ usmála se, ale drásalo jí to srdce. Tak ráda by ho vzala s sebou, ale nemohla. Edmund a Marisa, její dvě životní radosti, od kterých se na těch pár dní také nechtěla odloučit, tu musely zůstat se svým otcem, dědem Ethelredem a babičkou Lorelai. Věděla zcela jistě, že se Anabell o ně postará, bude-li to třeba.
   Lucien ještě chvíli trucoval, ale pak ji políbil na rty na znamení kapitulace. „Nemůžu ti bránit, Amellisan. Jen buď opatrná, až povezeš naši dcerku. Vezmi si pegase.“
   „To nemůžu!“ Bránila se mladá žena. „Natálie je příliš malá, nemůže ještě letět.“
   „Dobrá a kdo tě tam dopraví?“ Pozdvihl obočí.
   „Pojedu kočárem. Poveze mne Jeremy.“
   Lucien krabatil čelo, ale souhlasil. Koneckonců byl to on, kdo svého dávného přítele z Ohnivé koleje zaměstnal na svém panství. Tím si ho přece jen trochu usmířila. Povalil ji na postel. „Musím si tě ještě užít, než mi odjedeš bůhví kam.“ Ušklíbl se a znovu ji políbil.

   Nastal den odjezdu. Jeremy odnášel zavazadla do kočáru. Vezli s sebou hodně potravin, aby cestou nestrádali. Amellisan se už rozloučila s Ethelredem, Lorelai a Lucienem. Ještě jí zbývalo rozžehnat se s dětmi. Přitiskla k sobě Edmunda a Marisu. „Budete mi chybět, broučci.“
   „Proč s tebou Natálie odjíždí?“ Ptal se její synek. Byl vždycky takový zvídavý dobrodruh.
   „Vaše sestřička má před sebou těžký život, mnohem složitější, než kdokoli z vás a musí si na něj zvyknout. Stejně jako já. Obě jsme upírky, chlapče, a musíme se setkat s ostatními své rasy. Není na tom nic k závidění.“ Políbila ho na čelo. „Mnohem raději bych tu byla s vámi, ale... povinnosti volají. Nemějte strach, maminka se brzy vrátí.“
   Anabell jí podala Natálii, kterou ještě před malou chvíli chovala v náručí. Amellisan jim zamávala z okna kočáru a pak už ona, dcerka Natálie a kočí Jeremy ujížděli do zapomenutého kraje.

   Když dorazili do skrytého údolí, poručila Amellisan zastavit. V pytlíku si schovávala prášek, který odhaloval utajené prostory.
   „Máš tu dost jídla Jeremy. Za dva dny se vrátíme.“ podala mu košík s jídlem a s malou Natálii v náručí vykročila do tmy.
   Venku sice ještě svítilo slunce, ale tohle místo tonulo ve tmě. Zastavila se na jednom místě a snažila se vybavit si, jak se dostat dovnitř. Paměť jí naštěstí sloužila dobře, vzpomínky z dob, kdy sem vkročila se svým otcem Aronem a sestrou Beatrice se vynořily jako na zavolání. Rozhodila prášek do čtyř světových stran, ona sama stála uprostřed pomyslného kruhu. Země se otevřela a v díře se objevilo schodiště. Chodba byla dlouhá a vyvedla je až na místo, kde už se shromažďovali upíří klany z celé Erathie. Sotva vstoupily obě upírky na první schod, země se opět uzavřela a ony tonuly v temnotě. Jediným pohybem hůlky vytvořila Amellisan světlo. Malá Natálie se trochu bála a tiskla se k matce po celou dobu jejich cesty.
   Na předem určeném místě už bylo živo. Všemu vévodila stará dáma v nádherných prošívaných fialových šatech s obrovským kloboukem na hlavě, s ozdobným ptačím perem na špici. Hortenzie si i přes svůj vysoký věk dokázala zachovat eleganci a vkus. „Amellisan! Nečekala jsem, že dorazíš, drahoušku!“
   Občas měla mladá žena pocit, že její prazvláštní tetička má oči i vzadu.
   „A kdopak je tohle?“
   „Teto Hortenzie, to je Natálie, moje malá dcerka. Jsem hrdou matkou tří dětí.“
   „Ach ano, slyšela jsem,“ ušklíbla se na ni a pak se usmála na holčičku. „Jsi aspoň spokojená? Démoni jsou značně nespolehliví partneři.“
   Amellisan se taktéž ušklíbla. „To ti jistě navykládala Beatrice,“ povzdychla si. „Dobře víš, že se dala k temné straně, takže mi nemá co předhazovat.“
   Ukázalo se, že Hortenzie má na to zcela odlišný názor. „Ach ano, drahoušek Beatrice. Snaží se o znovuobnovení čistokrevného původu. Vzala si člena jednoho z nejvýznamnějších čistokrevných upířích klanů. Narozdíl od tebe!“
   „Nepřišla jsem se hádat, teto!“ mávla nad tím rukou Amellisan. „Jsem v manželství spokojená a kdybych si měla znovu vybrat, zvolila bych si stejně. Miluju svého muže Luciena, synka Edmunda a dceru Marisu. Oni jsou moje štěstí a kdyby mi byly lhostejné starobylé tradice, nebyla bych sem dnes přišla!“
   „Tedy... dobře se bav!“ Hortenzie ji opustila a šla šířit své ideály na druhou stranu údolí. Natálie se dívala kolem sebe a smála se. Spousta barevných světýlek, kterým se říkalo ohňostroj, jí poletovalo nad hlavou. Měla z toho náramnou radost.

   Amellisan pozorovala okolí. Poznávala známé tváře, ale byli tu i tací, které nikdy neviděla. Bratranec Vincent jí přišel pogratulovat k sňatku. Měli podobné názory, ale on byl příliš zbabělý, než aby je šířil před svou matkou. Amellisan však byl vždy sympatický.
   „Roztomilá holčička, sestřenko.“ vysadil si Natálii na záda. „Můžeš být na sebe opravdu pyšná.“
   „Děkuji ti, Vincente. Mám ještě dva takové zázraky – syna Edmunda a dceru Marisu. Zdědili ale víc po otci, takže tu nemohou dnes večer být.“
   „Ano, slyšel jsem. Matka to často rozebírala při večeři.“ Trochu posmutněl. „Není mi souzeno mít potomky a ona mi to neustále předhazuje. Nemůže se prostě smířit s tím, že Melanie nemůže otěhotnět.“
   „Jen vytrvej, nikdy není pozdě věřit, Vincente.“ Amellisan ho pohladila po tváři.
   Podal jí dcerku. „Neztratila jsi nic ze své vnitřní krásy, sestřenko. A... ani z té vnější,“ usmál se a odešel za svou ženou.

   Bylo to jedno z těch hezkých rodinných setkání. Ale ne všechny střety s rodinou proběhly tak klidně. Zalitovala, že tu s ní nemůže být její otec. Byl už tak dlouhou dobu mrtvý. Nikdy sestře neodpustila, že nezabránila jeho vraždě. Beatrice ji vyhledala, ačkoli ji Amellisan vidět nechtěla. Přivedla s sebou manžela i syna, který nebyl o mnoho starší než její Edmund.
   „Mé jméno je Vladimír,“ představil se Beatricin muž. Měl chování šlechtice. Beatrice se jako vždy strojeně usmívala. Nezapomněla se pochlubit synem Pablem, který byl hned na první pohled stejně arogantní jako jeho matka.
   „Až přestaneš v rodinném kruhu šířit všechny ty nechutné pomluvy, možná si uvědomíš, že tvoje sestra je teď konečně šťastná!“ Zasyčela Amellisan.
   Beatrice ji ignorovala, stále hovořila jen o sobě a své rodině a povýšeným pohledem přehlédla malou Natálii. Nijak jí nevadilo, že s sebou nemohla přivést svou matku. Od vzdálenějších členů rodu Serenů zaslechla, že její sestra se pohádala s matkou a vyhnala ji z panství. Amellisan to nepřekvapovalo.

   Malá Natálie se ještě nemohla zúčastnit všech obřadů, například společné pití krve nebo soutěže o nejlepší proměnu. Slavnost měsíce byla jednou z nejstarších upířích tradic. Udržovaly ji všechny rody, které se neodmítly stýkat se svými příbuznými. Amellisan si musela přiznat, že se za těch několik uplynulých let vůbec nic nezměnilo. Upíři, kteří ovládali magii, pořádali souboje, což byla vskutku úchvatná podívaná. Mladá upírka se snažila užít si ty dny, které se už nebudou znovu opakovat. Pro její dceru to byla nevšední událost a ona musí zůstat silná. Kvůli ní. Kvůli své malé Natálii.

   Chyběl ještě poslední obřad a tím byla samotná oslava měsíce. Ve ztemnělém údolí se udržovalo jen velmi málo světla. Jakmile vyšel měsíc, který ozářil celé to rozlehlé prostranství. Vypadal jako velký koláč. Byl právě úplněk. Upíři propukli v jásot. Ozvala se hudba a začalo se tančit. Pánové se zadávali a jejich partnerky nadšeně tančili ve svitu měsíce.
   „Proč oslavujeme měsíc, maminko?“
   Amellisan si vzala dcerku na klín. „Tam nahoře je říše, do níž odchází všichni, kteří opustí naši krásnou Erathii. Uchováváme si přízeň duchů, uctíváme naše předky. Na měsíci je ukryta říše mrtvých.“
   „A my jsme ti, kterým bylo dopřáno se z ní vrátit zpět na zem.“ Doplnil ji Vincent, který zaslechl, o čem si povídají. „My jsme nemrtví, prastarý národ s věčným prokletím.“ Obrátil se k Natálii. „Jsme výjimeční a s naším údělem se musíme naučit žít. Kdo neuposlechne prastaré zákony, musí se navrátit zpět do říše mrtvých,“ ukázal nahoru na oblohu a zvedl holčičku nad hlavu. Dívala se a její velké oči se rozšiřovaly. Položil ji zas na zem. Matka se na ni usmála a políbila ji na čelo.
   „Jsem šťastná, maminko,“ zašeptala a přitiskla se k ní.
   „Já také, dítě,“ odpověděla Amellisan a smetla z čela pramínek černých vlasů. Všichni tři pozorovali velký kotouč světla, který všechny obdařoval svou nádhernou září...

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce