Vílí ledová královna

vloženo: 28.08.2008   
počet zobrazení:   

   Průvodce, kterého jí určili, se ztratil. Zůstala sama a měla vyhledat skřítka, kterému ublížila. Jak se jmenuje a kde ho najít? Už pochopila, že chybovala a chtěla všechno napravit. Za územím démonů ji postarší muž opustil. Učinil tak schválně nebo se mu něco stalo. A ona byla samotinká. Vlastně... ne, úplně. Měla přece amulet, který už dovedla ovládat. A drak v něm ukrytý si ji konečně vážil a splnil každé její skromné přání. Tolikrát zalitovala, že si víc nevážila života. Vzpomínala na matku Jane a otce Paula, moc jí chyběli. Co by dala za to, aby je mohla znovu vidět. Uvízla v zemi pohádek a byl to trest za její zpupnost a nenávist ke všem a všemu. Své hříchy už odčinila a naučila se správnému chování, život zde ji zocelil.
   Přejela prstem po černém amuletu se znamením pentagramu, té velké magické pěticípé hvězdy. Rozzářil se. Stiskla ho v prstech a za malou chvíli se sám otevřel v její dlani. Před ní se zhmotňoval obrovský černý drak. Zíral na ni velkýma a laskavýma očima. Nemohl s ní mluvit, ale dovedl se s dívkou dorozumět řečí těla. Už toho spolu tolik zažili.
   „Vítej Darku,“ oslovila ho a přitiskla se k jeho hrozitánské tlapě. Drak na holčičku zíral a vypadalo to, že se každou chvíli rozesměje, kdyby to jen draci dovedli. „Kdybys byl opravdový, mohla bych na tobě letět, byli bychom přátelé. Ale ty jsi jen iluze.“ Drak nespokojeně zavrtěl hlavou. Dívka si povzdychla, zaklapla amulet a dráček se rozplynul v černé mlze.
   Byla to iluze, která ji dokázala ochránit před nebezpečím, bylo-li to třeba. Avšak nedokázal víc. Kdyby tak na něj mohla nasednout a hledat skřítka z nebeských výšin. To ale Dark, její drak nedokázal. Pojmenovala ho tak, protože se vždy rodil z temnoty.
   Její amulet byl nesmírně vzácný, kouzlo v něm ukryté, bylo trestem draka, který pustošil království a páchal zlo. Když ho konečně obklopili a chtěli se ho zbavit, udatně se bránil. Nakonec ho čarodějové přemohli a uvěznili. Jen ten, kdo by projevil lásku a pochopení zlému drakovi skrytému v hlubinách Dračího amuletu, mohl starodávnou kletbu zlomit. Kdyby to Emily tušila, dávno by tak učinila.
   Cesta vedla stále na sever, za územím sopek se zjevovaly potoky, jezírka, louky a pastviny. Dívenka vstoupila do říše víl, ohrožených stvoření, která se zde ukrývala. Obydlí si postavily na stromech, aby je chránily větve, nebo je obehnaly vodou, aby se k nim nikdo nedostal. Emily kráčela uzoulinkou cestičkou, kterou omývala po obou stranách řeka. Pokud jen jedinkrát zaváhá, utopí se. Víly ji sledovaly z úkrytu. Čekaly, zda se zachová zle. Kdyby jen jedinou květinku utrhla, zmocní se jí vílí kouzla. Emily opatrně došla až na konec cesty. Víly sletěly až k ní a obklopily ji.
   „Kdo jste?“ Holčička sledovala dospělé ženy, o trochu menší než lidé, s velkými duhovými křídly.
   „Vy lidé nám říkáte víly,“ usmála se jedna, mávla rukou a ze záhybů šatů jí vylétla sprška květin. Dívence se ty bytosti líbily, nebyly zlé. „Musíme tě odvést za královnou. Předvedeme před ní každého, kdo projde zkouškou.“
   „A co ti, kteří neuspějí?“
   „Takoví se utopí,“ špitla víla a vedla dívenku na druhou stranu údolí.
   Emily postřehla, že víly se tolik neliší od lidí, představovala si je menší, docela malinké, že by se jí snad vešly do dlaní. Královna víl byla zvláštní. Bílé vlasy jí spadaly až na záda. Pleť měla až nepřirozeně světlou a dlouhé šaty krvavě rudé. Víla ještě stačila holčičce prozradit, že královna trpí vzácnou nemocí a nikdo jí nedokázal pomoci. Když promluvila, děvčátku tuhla v žilách krev.
   „Vítej mezi námi. Můžeš tu chvíli zůstat, ale pak odejdi. Nestojíme o návštěvy.“ Byla tak chladná, skoro jako nějaká ledová královna. Proč z ní čišela taková zloba? Ostatní víly uctivě ustoupily. Královna víl se sklonila k dívce. „Mé království si žádá pevnou ruku. Vy lidé a kouzelníci nás pronásledujete. Prošla jsi zkouškou, proto ti dovolím zde chvíli pobýt. Nedokázala bys nám ublížit,“ mrazivě chladná a přece milá. Dvě víly odvedli dívenku do květinami vyzdobeného pokoje. Usedla na zdobený koberec a složila hlavu do dlaní.
   „Copak lidské dítě? Nelíbí se ti naše pohostinství?“ Zeptala se jedna z víl starostlivě.
   „Líbí, jen... královnina řeč mne dojala. Mýlí se ve mně!“
   „Není možná!“ Odporovala jí víla.
   „Neznáte mne! Kdybyste věděli, kolika lidem jsem už ublížila, lituju toho.“
   „Tak je to správné. Naše královna by nemohla hovořit s nikým, kdo je nakažen zlobou, zabilo by ji to.“ Pokývala víla hlavou.
   „Je už dlouho takhle nemocná?“
   „Už mnoho let,“ pravila druhá z víl. „A stále se to zhoršuje. Bledne a ztrácí se nám před očima, svým milovaným dětem. Bylinka, která jí může zachránit, roste na druhé straně údolí. Ale nikdo se tam nedostane. To místo je od našich domovů oddělené ledovou stěnou, která nerozmrzá. Nedostaneme se pro lék, žádná z nás. Zkoušeli už naší královně pomoci, ale nikdo to nedokázal.“
   „Chtěla bych se o to pokusit.“
   Mladičká víla zavrtěla hlavou. „Ona jediná ti může ukázat cestu do údolí. Musíš si získat její důvěru a ona neotevře své srdce každému. I to už chladne.“ Posmutněla. Obě odešly, aby mohly být se svým trápením sami. Emily si jejich slova vzala k srdci.
   Trvalo velice dlouho, než se sotva desetileté holčičce podařilo získat důvěru královny víl. Jen velice nerada se s ní vydala na pouť vílím územím, aby to troufalé děcko přivedla k ledové stěně.
   „Tak, jsme na místě. Co chceš nyní učinit?“
   Děvčátko neodpovědělo, jen stisklo v prstech svůj černý amulet. O chvíli později se před ní zjevil Dark. Královna víl neřekla nic, jen se hluboce uklonila, až si Emily myslela, že se snad prolomila v zádech.
   „Tohle je Dark...“ Představila jí holčička draka. Víla sledovala svá potrhaná křídla, byla už téměř bez jakéhokoli citu, dlouho takhle nevydrží. „Prosím, zkus tu ledovou stěnu odstranit,“ poprosila holčička draka. Ten se připravil a za chvíli už mu z tlamy šlehal oheň. Snažil se, seč mohl, ale všechno bylo marné. Emily se nevzdávala. „Prosím Darku, ty to dokážeš. Já vím, že ne vždycky jsme byli na sebe hodní.“ Zahloubala se do myšlenek. „Ale prosím, odpusť mi všechny ty urážky a výsměch. Já vím, že ty to dokážeš! Můj drahý příteli!“ Znenadání ji i královnu víl obklopil černý dým. Nebyla to mlha, ale kouř. Amulet začal syčet a prskat, dívenka ho bleskurychle strhla z krku a odhodila do dálky. Ozval se výbuch, přívěsek holčičky byl nadobro zničen.
   „Děkuji ti Emily,“ zaslechla dívenka cizí hlas. Překvapeně zamrkala... patřil... Darkovi. „Děkuji ti za vysvobození!“ Začala plakat, ale byly to slzy štěstí.
   „Ty jsi opravdový!“ Dostala ze sebe mezi vzlyky.
   „Tak jest!“ Dark využil veškeré své energie a podařilo se. Ledová stěna začala tát. Rozradostněná královna víl zapomněla na veškerou důstojnost. Jakmile všechen led roztál, rychlými kroky přeběhla do údolí a našla vytouženou bylinku. Přičichla si k ní a rázem se do jejích tváří vrátila červeň. Bílé vlasy zezlátly a křídla získala zpět svou pevnost.
   „Jak jen se ti mám odvděčit?“ Víla se opět mohla radovat ze života.
   „Nežádám nic, jen... buďte šťastní!“ Obrátila se k Darkovi. „Víš, co bych si přála od tebe?“
   „Jen pověz, poslouchám.“ Ušklíbl se černý drak.
   „Vydejme se za skřítkem!“
   „Tvé přání je mi rozkazem, Emily.“ Nabídl jí svůj hřbet. S obtížemi se na něj vyšplhala a pak oba zmizeli v oblacích...

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce