Zbloudilý vlkodlak

vloženo: 01.12.2008   
počet zobrazení:   

   Rusovláska Alexis, čerstvě korunovaná královna Vanesilu, se ve svých bohatě zdobených šatech dostala na místo, které bylo celé obklopené hustou šedou mlhou. Místy v ní zahlédla paprsky světla. Zatím nechápala, kde je. Pamatovala si jen, jak z legrace sáhla na ten prapodivný ornament v knize s obrázkem modrého půlměsíce. Jako by jí neustále nevtloukali do hlavy, že s magickými předměty musí zacházet nanejvýš opatrně.
   Musela myslet na svého manžela a jejich malou dcerku Catherine Sarah. Stalo se to jen pár dní po tom, co se narodila. Chris jí vymlouval, aby dávala dceři dvě jména, ale vysvětlila mu, že by nerada zarmoutila své dvě matky – Catherine, ženu, která ji porodila a Sarah, jež v jejím srdci zůstávala tou jedinou maminkou. Christián to chápal. On by pravděpodobně neunesl, kdyby měl dvě matky. Často tvrdil, že jedna mu stačí, i když Alexis věděla, že to říká jen z legrace.

   Chvíli tápala v té zvláštní mlze, než vzdala pátrání po nějakém úniku z ní a lehla si na zem. Usnula a nepřemýšlela o tom, co bude. Probudily ji až jakési podivné zvuky. Jako kdyby někdo čichal k jejím vlasům. Otevřela oči a překvapením vykřikla. Dívala se na malého chlapce, který okamžitě ucouvl. Velké temně černé oči upíral na tu neznámou ženu v krásných šatech a rozpačitě se drbal rukou na hlavě. Alexis stačil jediný pohled, aby si všimla, že má po těle spoustu škrábanců, hlavně na rukou a pár jizev měl i na tváři. Hnědé vlásky měl splihlé a působil dojmem plachého lesního zvířátka.
   „Kdo jsi?“ Zeptala se opatrně.
   Nepřicházela odpověď. Jak se sem to ubohé dítě dostalo? Byl to snad syn některé služky ze zámku a náhodně natrefil na tu záhadnou knížku s modrým půlměsícem? Nebo na zámek doputovala kniha z úplně jiného koutu Erathie? Alexis nevěděla, jak toho tvorečka přesvědčit, aby přišel blíž. Musel být zmatený. A pokud se dostal sem k ní, bude jistě znát také cestu ven.
   „Jak ti říkají, chlapče?“
   „Joey,“ špitl. Nic víc z něho nedostala.
   „Poslouchej... já ti neublížím. Pojď sem ke mně blíž, prosím.“
   Chlapec se zahleděl do jejích modrých očí. Ohmatala si vlasy, jestli neuslyší to známé šustění hadů, ale musela si přiznat, že doba, kdy bývala medúzou, je nenávratně pryč. Pro tuto chvíli to bylo jen dobře. Nemusela se bát, že by tomu chlapečkovi nějak ublížila. Hoch zavětřil a přilezl po čtyřech k ní. Natáhla k němu ruku. Očichal ji a pak se posadil na zem. Byl hubený, ale nevypadalo to, že by snad trpěl hladem. Jistě tu muselo být nějaké jídlo. Hrozně jí připomínal její spolužáka z Institutu elementaristů, Williama. Ten byl také znám svým neobvyklým chováním.
   Chlapec jako by si náhle uvědomil, na co ta mladá žena myslí. Odběhl od ní a na jednom místě se zastavil. Nepřeslechla se. Volal na ni. „Nepřibližujte se ke mně! Ublížím Vám! Já... jsem vlkodlak!“
   Mohlo mu být tak šest, nanejvýš sedm let, ale z jeho slov pochopila, že už si musel mnohé vytrpět. Možná ho zavrhla rodina kvůli jeho prokletí. To Alexis nevěděla. Znala vlkodlaky a mohla by přísahat, že jsou to milí a přátelští lidé. Její kamarádka Daniela a přítel William toho byli živím důkazem. A možná... Alexis při tom pomyšlení zamrazilo... tu ten chlapec žije už tolik let úplně sám a netuší, že ve světě se toho tolik změnilo. Posmutněla. Z jeho slov ovšem vyplývalo tohle děsivé zjištění.
   „Nebojím se tě! Znám vlkodlaky a nejsou zlí!“ Zdálo se, že ji Joey porozuměl, protože opatrně přilezl blíž. „Říkají mi Alexis. Budeme přátelé?“ Neviděl v jejích očích žádnou zradu. Tiše přikývl.

   Zatímco ve vanesilském zámku hledal Christián de Enroth způsob, jak svou manželku přivést zpět, Alexis poznávala svět ukrytý v magické knize a malý Joey jí byl věrným průvodcem. Postupem času mezi nimi vzniklo zvláštní pouto. Chlapec si té mladé ženy vážil a se vším se jí svěřil. Ona mu zas vyprávěla o světě, který tak nečekaně opustila a o svých přátelích.
   Vůbec jí nevadilo, že ten chlapec, který tu bloudí s ní, je vlkodlak. Měla ho ráda. A když přišel konečně vytoužený okamžik, kdy se v údolí objevila brána, která měla Alexis přenést zpět do světa, odkud se sem dostala, měl malý Joey možnost volby. Nakonec přijal Alexinu ruku a společně se ocitli v její královské ložnici. Ještěr Sidenius, mladík s pískovými vlasy, William a její milující manžel Christián, ti všichni ji objímali a vítali zpět. Mladá žena jim představila Joeyho. S Williamem si okamžitě padli do oka.
   Alexis odtáhla Chrise stranou. „Ten chlapec byl v tom světě uvězněný už takovou dobu. Jeho rodiče jsou už jistě po smrti. Jen mně napadlo... Will tolik touží po synovi a Daniela mu porodila jen dvě dcery. Ten chlapec žije s vlkodlačím prokletím, rodina ho zavrhla.“
   Chris se usmál. „I ty moje šibalko! Pro ostatní by ses rozkrájela. Ano, viděl jsem, jak si spolu rozuměli. Určitě nebude proti.“

   William ani Daniela nic nenamítali. Joey se brzy stal členem jejich velké rodiny a Will byl pyšný na to, že ten chlapec, i když nevlastní, hrdě nosí příjmení Stupetty. Chlapeček našel milující rodinu, která mu tolik scházela a konečně měl takový život, jaký si právem zasloužil.

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce