Země nezemě

vloženo: 01.12.2008   
počet zobrazení:   

   Emily byla devítiletá dívenka, která se poněkud předčasně dostala do období vzdoru. Její rodiče někdy vážně nevěděli, co si s ní počít. Byla prostě nezkrotná, nic ji nebavilo a všichni ji otravovali. Na náladě jí vůbec nepřidávalo, že se její rodiče poslední dobou pořád hádali. Ani hodně nahlas puštěná hudba nepřehlušila ty zlostné výkřiky, které se linuli z dolního patra.
   Přitom byla Emily tak šťastné dítě. Rodina byla bohatá, dívenka dostala všechno, na co si jen vzpomněla. Ve škole se jí sice nedařilo, ale maminka jí vždycky zařídila lepší zacházení.

   Právě dnes měla holčička narozeniny. Byla to vždy okázalá událost. Tentokrát se ale rodina rozhodla, že uspořádá jen malou oslavu v rodinném kruhu. Emily to bylo jedno. Nesnášela oslavy, ale těšila se na dárky, přestože k nim vždy měla spoustu nejrůznějších připomínek.
   Dnešní oslava ale začala dost nešťastně. Otec zapomněl koupit dceři dárek. Manželka ho tím pověřila, když v kuchyni pekla dvoupatrový dort a jemu se to prostě vykouřilo z hlavy.
   Emily zírala z matky na otce a čekala, co bude. Takový trapas, ještě že zrovna dnes nikoho nepozvali domů. Blonďatá dívenka s krátce střiženými vlasy se zlostně mračila. Manželka odtáhla svého muže do kuchyně a nechala sedět Emily v obývacím pokoji samotnou.
   „Tak pro ten dárek dojdi!“
   „Ty ses asi zbláznila, Jane! Je hrozně pozdě, nikde už nebudou mít otevřeno.“
   Emily nemohla neslyšet další rodičovskou hádku. Paní Deverová byla v tomhle nekompromisní a za chvílí už její manžel startoval auto a vydal se hledat vhodný dárek pro svou desetiletou dceru. Na dortu hořely svíčky a Emily pozorovala mihotavé plamínky a krabatila čelo.
   Matka vykoukla ze dveří. „Tatínek tu bude za chvíli.“
   Dívka si povzdychla a tváře jí plály od vzteku. „Jak mohl zapomenout na mé narozeniny? Jsem přece jeho dcera!“
   „Zlato, tatínek má teď hodně práce a... nestíhá si všechno zapamatovat.“
   Emily tohle vysvětlení nestačilo. „Jen ho neomlouvej! Myslím si, že ani neví, že vůbec nějakou dceru má!“ Vyprskla zlostně, vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje a práskla dveřmi. Jane Deverová si povzdychla. Vážně neví, co si s tou holkou má počít. Nejspíš jí moc rozmazlili.

   Paul Devero objížděl všechny obchody v širokém okolí, ale jak správně předpokládal, po desáté hodině večerní už bylo po zavírací době. Jezdil kolem jednoho a téhož místa už dobrou půlhodinu a nemohl najít žádný obchod v ulici, kde by se ještě svítilo. Nakonec si vyjel za město, tam snad už musí na něco narazit. Jako by mu někdo četl myšlenky, spatřil v dálce malé městečko. Podíval se na hodinky, bylo něco málo po jedenácté. Už nemá šanci nic najít. Světlo v okně jednoho z domů ho oslnilo. Málem přejel kočku, co vběhla na silnici. Rychle zastavil na Zákazu stání a rozběhl se k obchodu. Však tam bude jen chvilku.
   Před budovou se zastavil. Nápis na vývěsce hlásal, že se zde nachází antikvariát. Jeho dcera si nikdy příliš nelibovala v knihách a když, tak musely být nové. Těžko ji potěší nějakou ošoupanou starou knížečkou. Pak si ale vybavil rozzlobený obličej své temperamentní manželky a rozhodl se, že to přece jen zkusí.
   Vešel dovnitř a přivítala ho postarší paní s vlasy plnými šedin. „Čeho si žádáte, pane?“
   „Potřebuju vhodný dárek pro svou desetiletou dceru, má dnes narozeniny. A prosím, pospěšte si!“
   Stařenka se vlídně usmála. „To auto na místě zákazu parkování je vaše? To už nestihnete, pan Forrester už vám vypisuje pokutu.“ Pan Devero zaklel a ani se nenamáhal ztišit hlas. Pak se uklidnil a zeptal se, co bude s tím darem.
   „Náš antikvariát uchovává různé věci.“ Sehnula se a vytáhla jednu krásně ilustrovanou knížku, ovšem už značně zaprášenou.
   „Zlobivá dívka v zemi skřítků?“ Přečetl si pan Devero obálku. „Co to má být?“
   „Jen pohádky. Vaše dcera si je jednou přečte a už od nich neodtrhne oči.“
   „Skutečně?“ Pozdvihl muž obočí. „Ale to je jedno.“ mávl nad tím rukou. „Kolik stojí?“ Stará paní mu ukázala účet. Beze slova zaplatil, popadl knížku a vyšel z antikvariátu.

   „Kde jsi byl tak dlouho, Paule? Už je ráno!“ Vynadala mu žena už ve dveřích.
   „Řešil jsem s jedním milým policistou pokutu. Parkoval jsem totiž na Zákazu stání,“ opáčil ironicky a zhroutil se do křesla. Jane obrátila oči v sloup. Prohlédla si obálku knížky a tvářila se... ne příliš nadšeně.
   „Ten antikvariát byl jediné místo, kde ještě měli otevřeno.“ Vzdychl pan Devero. Z horního patra se ozýval šramot.
   „Nespí! Čeká, až jí přineseš dárek!“ Utrousila jeho žena.
   Paul si opět povzdychl. „To naše dítě není normální.“
   „Tak za ní jdi, ať si jde co nejrychleji lehnout,“ popoháněla ho žena. Manžel se beze slova zvedl a vyšel nahoru po schodech.

   Emily ležela na posteli a zírala na zeď. Mračila se a špulila pusu.
   „Něco pro tebe mám, srdíčko.“ Paul Devero vešel opatrně do dveří. Blonďaté děvčátko k němu vzhlédlo. „Všechno nejlepší k tvým desátým narozeninám!“ Řekl a podal jí knihu.
   Prolétla ji očima. Pak nasadila strojený úsměv a pravila: „Moc se mi líbí. Tohle jsou moje nejkrásnější narozeniny!“
   Sotva její otec opustil pokoj, hodila knížku do kouta a v duchu si řekla, že tak zpackanou oslavu ještě neměla. Pohádky! Cítila se dospělá, ale všichni kolem jí dávali najevo, že je jen děcko. Jednou bude rozhodovat, co se má stát. Vybuduje si kariéru a bude se topit v penězích. Zahloubala se do svých myšlenek a usnula.

   O víkendu se zase neskutečně nudila. Rozhodla se podívat, co to vlastně dostala za dárek. Vazba knihy byla stará, špinavá, omakaná snad miliónem rukou. Měla by ji utřít hadříkem, než se jí dotkne. Měla pocit, že se jí každou chvíli rozpadne v ruce. Otevřela tu „úžasnou pohádku“ Zlobivá dívka v zemi skřítků. Hned na první stránce byl obrázek. Skřítek s vousy a pokroucenou zelenou čepičkou se na ni šklebil. Zdálo se jí to, nebo na ni doopravdy mrkl? No počkej, já ti ukážu! Pomyslela si Emily a sebrala ze stolu tužku. Je to její knížka a může si s ní dělat co chce. Stejně už je na vyhození. Začala do ní rýpat nabroušenou pastelkou. Knížka se otřásla. Stránky se rozšířily a než se dívenka nadála, kniha ji celičkou pohltila, zmenšila se a uzavřela.
   Emily padala do hlubiny a všechno se s ní točilo. Nikde žádný pevný bod, kterého se mohla chytit. Pak všechna ta barevná světla kolem zmizela a ona se ocitla na tvrdé zemi plné bláta. Ale kde to vlastně je?

Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz
 308-485-860

Hlavní menu

Moje povídky

Komentáře k povídce