Stín
postavy: Ginny/Draco
žánr: dobrodružství
použitá píseň: "Táta" od Daniela Landy
info: On, mladý a nesmělý chlapec z dobré rodiny. Ona, chudá a citlivá dívka, které si nikdo nevšímá. Může mít jejich vztah budoucnost?
vloženo: 02.12.2007
počet zobrazení:
Běžela a prudce oddechovala, ta hezká dívčina s hromadou pih na tváři. Utíkala pryč, jen daleko od hradu. Zase tam stál, díval se na ni zpoza rohu, mladík v černém plášti, v karnevalové masce, snad nechtěl být poznán. Děvče se zastavilo a kleklo na zem. Potřebovalo si jen utřídit myšlenky, než ten mumraj ve Velké síni utichne, než skončí večírek na oslavu v předvečer Všech svatých.
Ten stín, jak mu potají říkala, ji pronásledoval už dlouho, přesto z něj cítila jen nejistotu, nikoli strach. Bál se jí ukázat, odhalit svou totožnost. Proč to? Že by se jí nelíbil? Nemyslela nikdy na to, že by nějakému klukovi dala košem jen kvůli jeho vzhledu, ona taková nebyla. Pohodila trochu hlavou a zrzavé vlasy jí spadly dopředu.
V měsíčním světle byla tak nádherná, pomyslel si hoch a pomalu se k ní vydal. Nevěděl proč, ale ta dívka ho přitahovala, přestože věděl, že on a ona spolu – to je zkrátka nemožné! Jeho rodina by to nikdy nedovolila, ale nechtěl se vzdát. Těch pár milých pozorností – kytku před nebelvírskou věží, ukrytý balíček u dívčích umýváren s jejím jménem. Byl jako stín, fantom, který se bojí přiznat pravdu.
Spatřila ho, přibližoval se k ní, ale ona ho náhle nechtěla vidět a poznat ho. Ne, dokud si všechno neujasní. A to dokáže, jen když bude sama. Rozběhla se k lesu…
dej bacha, vlci jsou hladoví,
Ty to víš, ale neslyšíš to ráda.“
Je vytrvalý, tak snadno se nevzdá. Zrychlil krok a uhání za ní. Najednou dostala strach. Co po ní chce? Neví kdo je, nic mu nedluží. Ginny se rozeběhla stezičkou, která vedla přímo do Zapovězeného lesa. Na nebi už svítily první hvězdy.
Slyš: osud o tom víš kulový!
Pozor dej! Ať se nedotkneš hada!“
Nebezpečí tu číhá, ona to moc dobře ví, ale teď je jí to jedno. Nechce být s ním, nechce ho vidět. Chce jen být sama a netuší, že se řítí do nebezpečí, jen uhání stále rychleji, až náhle se zakopne o nenápadný kořen. Upadne, zůstane ležet na zemi. Teď už neuteče…
za ruku tě podržím, jestli budeš chtít.“
Dohonil jí a sklonil se k ní. Vypadala ještě roztomileji, než jak si ji pamatoval z náhodných setkání. A už mu nepřipadala jako ta malá holčička, trapná slečna Weasleyová, ale nesmírně přitažlivá mladá žena. Přivinul jí k sobě a ona na něj jen nechápavě zírala. Nepoznala ho po hlase, zatím ještě ne.
Když tě jednou polkne stín, na cestu se nevrátíš.
Do nejhlubších černejch lesů tátové už nemůžou.
Drž se, holka, světla v dálce, stíny totiž jenom lžou.“
Ano, říkal jí to zcela jasně. Měla by odtud rychle zmizet, než se stane něco, čeho bude později litovat. Pochopila z jeho slov, že ztratí-li se v lese, nikdo už ji tu nenajde, její milovaný tatínek ji zachránit nepřijde. A ten hlas, náhle tak milý a příjemný, jí říkal: Pojď se mnou a budeš v bezpečí, se mnou se nemusíš ničeho bát. Má neznámému věřit? Poslechnout svůj „stín“?
„Kdo jsi?“ zeptala se a toužila znát odpověď. Nechal ji, aby mu stáhla masku. Její údiv nemohl být větší. Byl to chlapec z rodiny, kterou ona a vůbec celý Nebelvír ze srdce nenáviděli, Draco Malfoy. On a ona, bylo by to vůbec možné? Nehraje na ni nějaké divadýlko?
„Tak už to víš. Rozhodnutí je jen na tobě. Já už si svou cestu zvolil.“ Pomohl jí vstát a trpělivě čekal. Nevěděla, co na to říct, na nic takového nebyla připravená. Jistě, její tajný ctitel jí imponoval, ale Malfoy? Nemůže to být prostě omyl?
Nasadil si masku, rozsvítil špičku své hůlky a vydal se nazpět k hradu. Ještě se otočil, aby jí řekl své vyznání, než ji opustí, tušil, že tenhle sen se rozplynul…
vím, dítě si málo vybírá.
Vina, vina ta mi solí žití.
Musím jít sám do tmy se světlem.
Teď! Už je čas, ono skomírá.
Jede dál velkej vůz, kus ti chytím!“
Poslouchala ho a trochu se zastyděla. Ten chlapec si tu vylévá své srdce a ona se chová jako hloupá holka. Vždyť ho má ráda stejně jako on ji. A měl pravdu, byl čas jít.
rád budu bojovat, jsem tvůj hrad.
Přísahám lásku upřímnou tvý mámě.
Celej svět sám nikdy nezdolám.
Vím, proto nechci lhát. Častokrát
sen končí jen rozcupován v jámě.“
Dohonila ho a zašeptala mu do ucha: „Ne, tenhle sen neskončí.“ Usmál se. Bylo to vůbec poprvé, co ho viděla se smát, a ten laskavý úsměv si z paměti nevymaže. Objala ho a nabídla mu své rty, tělo i své srdce…
Schropferova.Lea@seznam.cz
308-485-860Hlavní menu
›› Úvodní strana›› Něco o mně
›› Guestbook
›› K zamyšlení
›› Odkazy
Moje povídky
›› HP jednorázovky›› Fantasy jednorázovky
›› Na pokračování - HP, fantasy, anime
›› Ze života,SCI-FI
›› Směsice říkanek
›› Songfiction
›› Drabbles
›› Společné povídky ›› Pro zvídavé
Komentáře k povídce
